Inside me: coincidence

-6-

Náš dům je poměrně starý. Dal ho postavit můj pradědeček, ještě před tím, než začala druhá světová válka a jeho zajali němečtí vojáci, jako špióna Anglie. Vedle našeho domu stojí o něco skromnější vilka s tmavým obložením, která patří Sherwoodovým. Naší vilu ale miluju. Vždy jsem jí miloval. Je to jediné místo, kde můžu být doopravdy sám sebou.
Stěny jsou z jakéhosi bílého materiálu, který neznám. Před vchodovými mosaznými dvoukřídlými dveřmi z ebenového dřeva, jsou mramorové antické sloupy, které podpírají široký balkón. Všechna okna jsou francouzská, krásná, taková, která jako jediná nebyla nikdy renovována. Vždy, když se z jednoho z oken vykloním, ovaje mě příjemný pocit nostalgie. Představuji si, jak jsem šlechtic z minulého století, který právě diktuje jedné své služebné slova, která má psát na psacím stroji. Ve své představivosti na sobě mám tmavý fráček, vázanku, černé mokasíny. Vlasy pečlivě ulíznuté dozadu, aby mi bylo vidět do obličeje. Dokonalý muž tamější doby.

Hned jak vejdu do domu hlavními dveřmi, naskytne se mi pohled na starší sestru u dřezu v kuchyni. Co ta tady dělá? Okamžitě vzhlédne od bublinové vody a podívá se na mé kulhající já. Neohrabaně a nuceně se na ní usměju.

„Nathane!" vykřikne a v okamžiku už je u mě a mačká mě v pevném objetí.

„Asi mě udusíš, Aisho." zafuním přidušeně na sestru. Hned jak mi vlípne pusu na tvář, rozjařeně se zasměje.

„Cos to zas vyváděl, ty nezbedo," pokárá mě a založí si ruce v pase. Zasměju se její náhlé dospělosti a vybavím si dobu, kdy jí máma musela vyzvedávat ve tři ráno kvůli kalbě, na kterou bez dovolení často pronikala.

„Co tady děláš," spíš to oznámím. „A jak dlouho tu už seš?"

„Moc dlouho ne, přijela jsem teprve předevčírem," vysvětlí s povzdychnutím. „Máma mi volala ale hned první den. Ale znáš to, než sem doletíš ze Států, chvíli to trvá."

Kývnu na znamení, že chápu. Aisha se do Ameriky odstěhovala hned, co složila státnice. Anglie, vlastně celé Spojené království, pro ni bylo málo. Chtěla od života něco víc. Pobavení, dobrou práci, spontánnost. Ale jejím hlavím důvodem bylo něco úplně jiného.

„Jak se má Will?" zeptám se jí na mého švagra. Trochu se jí rozzáří zorničky, když má otázka dojde k ní do mozku a zpracuje jí. Začne mi hlasitě vysvětlovat, jak ho povýšili v nakladatelství, ve kterém dělá finančníka. Je to nudná konverzace, ale jsem rád, že mi aspoň nepokládá hloupé otázky.

Uslyším zavrzání dveří, když do domu vstoupí Dylan. Aisha ustane ve svém vyprávění o dění doma a podívá se na mého, mnohem více, zbědovaného přítele. Trochu zoufale se na něj usměju a on pochopí, že jsem jí ještě nic neřekl.

„Zdravím Aisho, dlouho jsem tě neviděl," pozdraví mou sestru a letmo jí obejme kolem ramen. Aisha mu tento dotyk stejně lehce opětuje. Skoro se navzájem bojí dotknout. „Jak se ti daří v Americe?"

„Dobře, řekla bych," usměje se na něj. „Ale znáš to, dítě ve školce, žádný čas s Willem o samotě. No, hrůza," zasměje se přiškrceně. „Ale ne, nějak to zvládám, ale je to náročné."

„To chápu," přitaká Dylan, načež několikrát pokývá hlavou. Napětí mezi těmi dvěma je téměř hmatatelné. Slyším pohyb v patře a podívám se k zábradlí, kde se o chladnou stěnu opírá matka. Tváře má narudlé, pod očima mírné kruhy. Vypadá stejně hrozně, jako před pár dny. Nechápu, proč se nešla normálně vyspat. Žádné ohrožení na životě jsem neměl.

„Jsem ráda, že už jste doma, hoši," usměje se na nás hned, jak sejde schody. Vypadá pohuble, nevyspale, unaveně a její jindy krásné a upravené vlasy teď působí jako mastné a zacuchané. „Vidím, že jste se stihli přivítat s Aishou. Bude tu teď pár dní bydlet. Dylane, kdy přijede tvůj otec?"