Cess the Demon

Modrá stvůra

Ano, přesně tak, spadla jsem na zem. Protože jsem zakopla o ten pitomej ocas. Nahodila jsem výraz typu jako vážně ?! a vstala ze země. Znovu jsem se koukla do zrcadla jestli se mi to zdálo nebo ne. Nakonec jsem ten ocas i zvedla jestli jsem si jenom něco nefetla bez vlastního vědomí.

Bohužel pro mě, to celé byla pravda. Zároveň mi došlo že nemůžu jen tak vycházet ven a dát výpověď v práci.

Zapřemýšlela jsem se, Co kdybych ze svého jinak vcelku bezvyznamného života udělala něco víc... přemýšlela jsem nad jedinou normální a plnohodnotnou myšlenkou, A nebo prostě půjdu ven a tradá! Všichni se na mě seserou jako na bůhvíco... protože já jsem 'bůhvíco' heh...

Zadívala jsem se na jednu keramickou vázu po babičce. Ona se najednou vznesla.
"Co to kurva ?!" vykřikla jsem do prázdna a rychlostí blesku vstala ze židle tak, že spadla. Ani jsem se nemusela moc soustředit, stačilo jen přemýšlet o té váze tam kde má být a byla tam. To bych to ale nebyla já, abych ji při tom nerozbila.

Zvedla jsem spadlou židli, posbírala střepy a znovu si normálně sedla.
"Doufám že tohle všechno je jenom výplod mojí hlavy a že mi jednoduše jebe že všeho okolo." mluvila jsem sama k sobě.

Potom jsem si šla radši lehnout, protože jsem po celém tom všem byla hrozně unavená a pravděpodobně i sjetá.

~Další den~

Vstávala jsem s důvěrou v to, že celá ta příhoda ze včera byl jenom sen. Bohužel jsem pořád cítila ocas na mojí zadnici. A moje modrá kůže se taky nedala přehlédnout. Převlékla jsem se a udělala svojí běžnou ranní rutinu.

Přemýšlela jsem nad tím co by mi na tohle všechno řekli rodiče, zatímco jsem si čistila zuby.

Když už mě to přestalo bavit, a to se stalo velmi brzy, rozhodla jsem se, že bych už měla zavolat do práce a dát výpověď. Možná to byl ukvapený závěr, ale já takhle prostě nikam nemůžu.

Po dlouhé hádce se šéfem mě konečně pustil. Chtěla jsem se jít projít abych všechno vypustila z hlavy, ale došlo mi že to jen tak nepůjde.
"Dvě minuty zpátky si dala výpověď kvůli své nové modré kůži a teď se chceš jít projít ?!" okřikla jsem se.

Na parapetu přistál malý holub. Pokoušela jsem se ho odehnat, nechci přece mít zasraný okno. Místo toho jsem skočila na zemi s ksichtem v zemi změněná v nějaký malý druh ptáka. Holub sice odletěl, ale já zůstala na zemi. A co mám s tímhle teď jako dělat ?! pomyslela jsem si, Fajn, tak alespoň se dostanu ven...

Zvedla jsem se a pokusila se vzletět. Nějakou tu hodinu mi trvalo než se to povedlo, ale nakonec jsem se to trochu naučila... alespoň trochu na začátečníka.

Odletěla jsem, jestli se tomu dá říkat let, pryč.
Při letu jsem zahlédla nějakou holku okolo 12-ti možná 13-ti let. V takové tmavé zapadlé uličce jí někdo vyhrožoval. Zaletěla jsem tam se svým postiženým letem do té uličky a přímo za zády toho kripla jsem se změnila na svoji teď už 'normální' podobu.

On si mě nevšiml takže když jsem mu zaklepala na rameno měl velice zajímavý výraz. Je pravda, že kdyby se za vámi zničehonic objevil někdo kdo vypadá jakoby právě vylezl z vodopádu modré barvy, váš výraz nebude vypadat jako Stark na jahodách.

"Ahoj. Aby bylo jasno, zákony by se porušovat neměli a říkám ti to jako někdo kdo se zákonem pracuje. Doporučuji ti abys teď hned odešel, nebo to začnu řešit jinak." řekla jsem. Ten kripl utekl, jak bylo očekáváno, ovšem ta holka tam jen zůstala stát s otevřenou pusou.
"To co si viděla se nikdy nestalo, je to jasné ?" podívala jsem se na ní z výšky.
"Mh-m." kývla, "Odkud jsi přišla ?"
"Já ?" zarazila jsem se, "Já nepřišla drahoušku. Já přiletěla."

Tohle bylo zábavnější než celý můj život.

Vyšlo to. Proměnila jsem se jako před tím. Odlétla jsem stylem praštěná sova. Jakmile jsem dorazila do bytu, svalila jsem se na zem a moje svaly vypověděly službu. Na takovou zátěž jsem nebyla zvyklá. Létání je dost složité na fyzičku aby bylo jasno.