Cess the Demon

Schůzka

"Potřebuju si sjednat schůzku s panem Starkem, co nejdříve to bude možné." řekla jsem do telefonu.
"Tony teď nebere žádné schůzky." ozval se ženský hlas.

Co jí mám asi kurva říct ?! Jsem holka co byla vězněna ve stejný jeskyni jako on ?!

"Ale my se známe. Řekněte mu jméno Cess a on bude vědět." řekla jsem první co mě napadlo.
"Dobře." řekla a položila.

Po chvíli mi přišla SMS že můžu přijít zítra okolo 4 odpoledne. To by bylo, teď ještě vymyslet jak se dostat dovnitř, aniž by mě někdo viděl... mít modrou kůži není zrovna nenápadné...
Najdu si masku a půjdu jako debil ve stínu....

řekla jsem si a šla něco najít.

Po celkem dlouhé době jsem nenašla nic. Venku už se stmívalo. Vykašlala jsem se na to a šla se osprchovat. Při tom jsem přemýšlela co mu řeknu, jak moc na něj vyjedu a jestli ho budu zase srát.

Nakonec jsem vylezla ze sprchy a převlékla se. Vlezla jsem do postele a téměř ihned usnula.

-další den-

Vyšla jsem z baráku a zamířila rovnou do obchodu. Teď už mě snad ta holka nevyruší... pousmála jsem se pro sebe a vešla dovnitř.

Do tašky jsem si dala krabicový jídlo a Polívku z plechovky. Na to jsem si už zvykla a jedla jsem to normálně. Nakonec jsem si vzala ještě kafe a sirup a šla zaplatit.

Prodavač nevypadal že by si všimnul mojí tváře, a choval se úplně normálně. Jako bych byla prostě jenom další nudný zákazník v jeho životě.

Vyšla jsem z obchodu a uvnitř mě naplnil pocit úspěchu. Nevnímal mě a nikdo se nademnou nepozastavil, bylo to jednoduše v pořádku.

Když jsem se vrátila do bytu bylo už kolem půl jedné a tak jsem vzala jednu z těch polévek a ohřála ji.

-3 hodiny odpoledne-

Stála jsem před Starkovou vilou a čekala než se otevřou dveře. Po asi deset minutách se konečně otevřeli.

Vešla jsem dovnitř a očekávala že tam někde Stark bude. Místo toho se ozval nějaký robotí hlas, "Pan Stark vás očekává dole. Schody po vaší levici."
Já si položila kabát na pohovku a šla tedy dolů.

Sešla jsem stále udivená z hlasu.
"Předpokládám že už jsi věděl že jdu já, protože sem by si asi nikoho nepustil." řekla jsem když jsem viděla co tam dole vlastně je.
"Nope." ozval se.

Sundala jsem si kabát a položila ho na stůl.
"Ale ty víš proč tady jsem." začala jsem novou konverzaci.
"Nemám vůbec ponětí o čem to mluvíš..." mluvil.
"Stojím tady dole v tvojí soukromé laborce, byla jsem ve stejné jeskyni jako ty když nás zajali teroristi a viděla jsem to co máš v hrudníku... můžu pokračovat jestli chceš." odvětila jsem mu na to.
"Ne, to stačí." řekl a konečně se na mě otočil.

"To si sem jako přišla takhle ?!" skoro vyjekl.
"Samozřejmě že ne plecháči. Ale když už jsem tady, chtěla bych vědět jestli neznáš někoho kdo by mi mohl pomoct zjistit jak se mi stalo tohle." ukázala jsem na sebe.
"J.A.R.V.I.S.i najdi něco." řekl do vzduchu a ozval se zase ten hlas, "Jistě pane."

"To máš jako svoji loajální umělou inteligenci ?" řekla jsem trochu udiveně a fascinovaně zároveň.
"A kdo ne ?" odvětil pitomou otázkou a přede mnou se ukázala složka kde byli čtyři lidi.
"Tihle ti pomůžou. V tuhle chvíli žijou v Baxter Building, měli takovou malou nehodu co jim tak trochu změnila život. Jenom trochu." Když to dořekl ukázaly se jejich obrázky a schopnosti.
"Jenom trochu..." zopakovala jsem s trochou vice ironie.