Cess the Demon

Jeskyně ?! Ne. Záchrana

Ani nevím jak dlouho jsme dělali jakože stavíme Jericho, nejnovější Starkovu zbraň, kterou po něm chtěli. Já si nemohla nevšímat tý svítící věci ve Starkově hrudníku. Říkal že je to nějaký obloukový reaktor nebo tak něco a taky že to bude pohánět tu věc se kterou se chce dostat ven.

Když už bylo všechno připravené, Starka jsme dostali do bodu kam ty kamery nevidí a zakryli ho plachtou. Začali jsme ho rvát do tý věci. Skoro jsme to měli, pak začali mlátit na dveře ty teroristi. Nechala jsem Jensena dodělat Starka a sama jsem ty železný dveře držela, aby hned nevylétli do vzduchu. S trochou štěstí bych ty dveře sice pohromadě udržela, ale to jsem nemohla riskovat. Už jsem to nezvládala, rychle jsem odskočila a skryla se za Jensena.

Doufala jsem že už to stihli dodělat.

V tom okamžiku se rozletěli dveře a já udržela ve vzduhu ty kousky které mířili k projektu co nám měl zachránit život tak dlouho, aby mu neublížili. Bohužel pro Starka, i v budoucnu ho dostkrát málem zabil. Ten jeho reaktor v hrudi je celkem dost nebezpečná věcička. Byla tma a Jensen byl někde kdovíkde. Stark už byl skoro připravený.

Když tam ty teroristi vpadli tak je asi zabil, to nevím slyšela jsem jenom jak střílí, ale vidět bylo úplné hovno. Jak to tak v jeskyních většinou bývá...

Postupně jsme se probíjeli ven, než jsme ztratili Jensena. Našli jsme ho téměř u východu kde ležel skoro mrtvý.

Taky tam stál ten idiot co nás věznil. Stark ho praštil po hlavě až odletěl na druhou stranu jeskyně. Vypadal že to, ale přežil, víceméně.

"Jensene neumírejte, uvidíte svou rodinu." řekl Stark.
"Dělej plecháči musíme jít." popoháněla jsem ho.
"Ne to je v pořádku, má rodina je mrtvá... Brzy je uvidím, to je to co chci." řekl Jensen přičemž po téměř každém slově zakašlal a naposledy vydechl, s úsměvem.

"Nikdy jsem nebyla na takové chvíle. Ale teď už opravdu musíme jít, začínají po nás střílet." řekla jsem a nechala Starka jít napřed.

Naposledy jsem se podívala na Jensena a pak jsem se přidala ke Starkovi který mezitím podpálil půlku tábora.
"Nechci ti nic říkat, ale je to tady plný zbraní, tvejch zbraní." řekla jsem jen tak mimochodem.
"No neříkej. Nakonec to tady bouchne." ozval se přes tu hromadu plechu.

Proběhla jsem cestou mezi ohněm a  on začal kosit teroristy před sebou. Každou chvíli se na mě jeden z nich pokusil zaútočit. Pokaždé jsem ho jen tak tak skopla k zemi nebo ho mrdla něčím po hlavě.

Všichni padali k zemi a oheň se pomalu šířil až ke zbraním.
"Myslím že bysme už měli odletět !" křičela jsem na něj přes oheň.
"Jo. Chyť se něčeho." řekl.

Chytla jsem se kovového ramene a on nastartoval. Vyletěli jsme celkem vysoko než celá konstrukce i s námi zatočila dál do pouště.

Asi deset sekund jsem měla stejný pocit jako když letím, volnost a svoboda výběru. Všechny ty možnosti, které se mi naskytly při získání schopností.

Pomalu, ale jistě jsem se ale dostávala do reality, když jsme se blížili písku. Nakonec jsme dopadli a celá konstrukce se rozpadla na několik částí. Já se těsně před pádem přeměnila, ale to mi stejně nepomohlo.

Stark i já jsme skončili na úplně jiném místě.
"Přežil si to ?!" zařvala jsem do pouště.
"Bohužel pro tebe, ano." ozval se se smíchem a zvedl svoji miliardářskou prdel.

"Tak fajn jdeme si najít cestu pryč." řekl.