Děti krve

Začátek

Všude kolem byl slyšet křik, pláč a řev umírajících. Na stěnách domů a na zemi byla krev. Florencie se v ní přímo topila. Malé dítě stojí uprostřed všeho vraždění. Vidí svoje rodiče ležet v kaluži krve. Taky tu leží jeden útočník, který měl v hrdle zabodnutou dýku. Tu dýku mu zabodla do hrdla ta malá holčička.

Dea se rychle posadila na postel a zhluboka dýchala. Když viděla, že je ve svém malém pokoji uklidnila se. Nesnášela tenhle sen, který se jí už od dětství vracel. Byla to její, děsivá vzpomínka z dětství. Vzpomínka, kterou by raději vymazala.

Dea se podívala z okna, když uviděla, že svítá, vstala a oblékla se. Vzala si bílou košili, na niž si dala koženou vestu, černé kalhoty, vysoké boty, do kterých si dala dýku, pak si vzala zbytek zbraní. Vyšla ven a rozhlédla se. Všichni ještě spali. Ve společném domě měla pro sebe samostatný pokoj. Ostatní se buď o ně dělily nebo spali na chodbě. Zvykla si, že vstává jako první. Šla si najít něco ke snídani a pak bude cvičit.

Když vyšla ven na ulici, všimla si nějakého muže. V tuhle dobu tu nikdo nebýval. Začala si ho prohlížet a všimla si, že ta osoba není typický obyvatel téhle čtvrti. Tahle čtvrť byla pro lidi z nejchudší vrstvy, a jak šlechta říká pro spodinu. Tou spodinou mysleli podvodníky, zloděje, šlapky a nájemné vrahy. Mezi těmito lidmi se ještě objevovali sirotci a taky děti, kterým se říkalo děti krve. Tyhle děti osiřeli v době, kdy ve Florencii zuřila válka mezi rody. Děti krve se jim říkalo proto, že je našli celé od krve. Tak to aspoň říkají lidi. Pravda je však jiná. Domy zde stály na čestné slovo a jejich vlastníci byli rádi za jakoukoliv střechu nad hlavou. Na ulicích se váleli opilci z večerních flámů a pitek. Sem tam tu někoho z vyšší společnosti okradli nebo zmlátili do bezvědomí.

„Je pěkné ráno nemyslíš Deo."

Tohle Dea nečekala. Odkud ji zná, a hlavně jak ví, jak se jmenuje. Dea používala falešná jména, aby nikdo nevěděl, kdo skutečně je. Tohle ji učili od mala. Nikdo nesměl znát skutečnou pravdu o nikom. Nevěřila nikomu a nelíbilo se jí, že cizinec zná její jméno. Zdál se ji trochu povědomý, ale nemohla ho zařadit.

„Kdo jste?" zeptala se Dea trochu podrážděně. Neměla ráda, když ji někdo otravoval. Hlavně zde. Hlídala si své okolí a lidi v něm. Bude muset změnit místo, když ji zde našel on. Může ji najít někdo další.

„Musím říct, že jsi vyrostla. Pamatuji si tě, jak jsem tě našel v tom domě. Malá holčička, která stála u svých zemřelých rodičů," řekl arogantně a otočil se na Deu. V tu chvíli ji bylo jasné, kdo před ní stojí. Její nálada se zhoršila ještě víc.

„Co tady děláš?" zeptala se podrážděně Dea. Netušila, co tady dělá a bylo jí to celkem i jedno. Jediné, co chtěla vědět bylo, jak ji mohl najít. Dávala si pozor. On ji nemohl najít, pokud mu s tím někdo nepomohl.

„To nemohu navštívit někoho tak talentovaného, i když spousta lidí to neoceňuje, pokud nás potřebují a ani tehdy to nepřiznají. Není to smutné?" zeptal se jí a popošel k ní blíž. Dea zpozorněla vždy, když potřeboval její pomoc tak začal tím, jak je ve své profesi talentovaná.

„Tak co pak se ti nepovedlo, že jdeš za mnou Marco?" řekla mu a dívala se na něj. Marco se usmál. Věděla, že se trefila do černého. Znala ho moc dlouho. Marco byl vysoký, měl světle hnědé vlasy a zelené oči. Spousta dívek o něm tvrdila, že je pohledný. Jako vždy byl ozbrojen stejně jako Dea.

„Nesnáším, když máš pravdu. Pojď, chce s tebou mluvit mistr a víš, že nerad čeká."

„A ty víš, že já neskáču, jak on píská a jestli ode mě něco chce tak ať přijde sám," řekla mu Dea podrážděně. Nechtělo se jí jít za ním. Odmala neposlouchala cizí rozkazy.

„Jako vždy paličatá. To jsem čekal," promluvil muž, který byl za Deou. Dea se otočila za hlasem a uviděla Mistra. Nesnášela, když jí někdo říkal, že je paličatá, i když to byla pravda.

„Marco, děkuji, že jsi sem šel, ale určitě máš nějakou práci, vrať se domů. Já si promluvím s naší Deou," rozkázal mu. Marco se podíval na Deu a ta na něj kývla, ať jde. Marco se rozloučil a odešel. Jistě Marco měl odvést moji pozornost.

„Tak o čem si semnou chtěl mluvit."

„Máme malý problém a potřebuji tvoji pomoc. Jak víš, najímá si nás nejčastěji šlechta."

„Jo vím a co se stalo?" zeptala se Dea. Byla nervózní. Mistr nechodí za osamělými, pokud se něco nestalo. Deu zajímalo, co ho přimělo jít až sem. Tahle čtvrť byla pro něj odpad. Vždy si hrál na něco víc. Nerad se přirovnával ke spodině. Chtěl víc než bláto a milost od mocných.

„Potřebuji, aby ses vrátila. Dalo by se říct, že tě povolávám zpátky k nám."

„Ty si zapomněl, jak to dopadlo minule," řekla mu a musela se zasmát, když si vzpomněla na tu události. Tehdy způsobila takový rozruch. Udělala to cíleně. Doufala, že ji už nikdy nepožádá o pomoc. Asi se tehdy málo snažila.

„Ano Federico na to nerad vzpomíná. Dost si ho ponížila."

„Jo porazila ho, jak mě to nazval...malá holka, i když jsem o rok starší. Hodně mě pobavil" řekla a zasmála se tomu. Vybavil se jí jeho rudý obličej. Vypadal jako rozzuřený býk. Neměl mě tolik provokovat. Možná bych ho tolik neponížila.

"Tak co vrátíš se domů?" zeptal se způsobem jako by věděl, jak se rozhodne. Pro něj byla ta otázka jenom formalita. Znal její zvědavost. V jejích očích viděl podráždění. Věděl o tom, jak moc jí štve a bavil se tím

„Proč se ptáš, když víš, jak jsem se rozhodla. Víš, že to nesnáším," řekla Dea podrážděně a hodila po něj vražedný pohled. Mistr se jen zasmál.

„Přijď včas Deo," řekl a odešel. Dea tam zůstala stát se svými myšlenkami. Proč uvažuji nad návratem. Nikdy to nebyl můj domov. Všimla si, že si za ní chtěl někdo stoupnout. Poznala, že je to Marco. Neuměl se tak dobře plížit. Jeho parketou byli podvody a klamání lidí hlavně žen.

„Tak co jak to proběhlo," zeptal se ji. Dea se na něj koukla. Měla chuť ho praštit, když nepraštila Mistra. Měl štěstí, že se ovládla. Ne. On mě nerozhodí. Takovou moc nade mnou už mít nebude.

„No, jak myslíš. Co to máš?" zeptala se Dea a ukázala na jídlo, co měl u sebe. Marco se jen usmál a podal jídlo Dee. Nemusela se ptát kde ho vzal. Určitě ho někomu ukradl. Vlastně stejný plán měla ráno i Dea.

„To jsem sehnal pro tebe, určitě si ještě nesnídala," řekl Marco. Usmíval se na ní. Tenhle úsměv používal na každou ženu. Bohužel na Deu nezabíral. Přece jenom ho znala už od dětství a ten úsměv viděla každý den.

„Děkuji."

„Hádám, že se tam uvidíme," rozloučil se s Deou a odešel. Dea se musela zasmát. Marco rychle zmizel, aby od ní neschytal ránu. Musela uznat, že měl pravdu. Rozhodně si půjde vyslechnout, co po ní chce.