Děti krve

Rozhovor

Dea chtěla odejít, ale nedalo jí to. Rozhodla se okolo rozhlédnout. Věděla, že ona ani vojáci nic nenajdou. Pokud to byla skutečně ona najdou pouze její značku, ale silueta byla spíš mužská. Celou dobu nás pozoroval, ale proč. Neuvědomila si, že zašla do jedné úzké postranní uličky. Ramenem se opřela o stěnu a přemítala ovšem, co dnes zjistili. Moc toho nebylo a nedávalo to smysl. Z jejího přemýšlení ji vyrušila čepel dýky na jejím krku.

„Nejsi moc opatrná. Myslel jsem, že jsi lepší aspoň si to myslí ten váš Mistr," zasmál se a přitlačil jí dýku více ke krku. Dea pocítila, jak jí ztéká proužek krve po krku „nevím co si Mistr myslel, když vás poslal ji najít. Možná se vás tří chce jednoduše zbavit. Zajímá mně, co jste provedli tak hrozného."

„Kde jsi získal tolik informací a proč jsi nás sledoval?" zeptala se. Cizinec se tomu zasmál. Cítila, že povolil stisk na jejím krku. Snažila se toho využít, ale muž byl zkušenější a rychlejší. Nestihla se rukou přiblížit k dýce schovanou v nátepníku. Odzbrojit ji a natlačit na zeď pro něj byla hračka. V téhle chvíli ji došlo, že ji testuje. Zkouší její reflexe a schopnosti. Rozhodla se nedělat nic. Nemohla nic dělat, a to ji zneklidňovalo, ani mu neviděla do obličeje. Viděla, že je o hlavu vyšší než ona. Zbroj a zbraně měl schované pod pláštěm, ale cítila zesílenou kůži na jeho vestě. Z pod kápě mohla zahlédnout jeho úšklebek. Ten zmetek si ze mě dělá jen srandu.

„Tohle bylo slabé. Jen se předveď. Chci vědět, jestli jsi dobrá nebo jen další výsměch naší profese," čekal na její reakci. Dea nedělala nic jenom se na něj upřeně dívala. V domě se naučila, že někdy je ignorace silnější než silné řeči. Nespokojeně mlasknul. Věděl, že ho žádná akce dnes v noci nečeká. Úkol dávno splnil, ale do jejich skrýše se mu vracet nechtělo. Nudil se tam. Bylo tam zatuchlo a tma. Proč by se nemohl trochu pobavit. Dea mohla být rovnocenný soupeř, ale ona nic nedělala.

„Zřejmě se nenecháš je tak vyprovokovat. Škoda mohla být sranda."

„Na urážky jsem zvyklá. Odmala mě jimi zasypávali. Zkus vymyslet lepší provokace a třeba se dočkáš. Taky jsem od tebe čekala víc," hrdě pozvedla hlavu a tím spustila další proužek krve, jak se jí do krku zanořilo ostří „mám takový pocit, že dnes nejsem tvůj cíl."

Musel se nad tím pousmát. Dívku před sebou nesmí podcenit. Může vypadat neškodně, ale zdání často klame. Sám se o tom v mládí přesvědčil bolestivou zkušeností. Tehdy málem přišel o život, ale ona mu pomohla.

„Proč poskok Krvavé dámy ztrácí čas semnou?" zeptala se. Tahle věc ji velmi zajímala. Tušila, že ji nechce zabít ani zastrašit. Tak proč se jí takhle ukázal. Jeho přítomnost ji přesvědčila o tom, že nepracuje sama. Zjištění ji znepokojilo.

Na otázku neodpověděl. Z dálky zaslechli hluk. Stočila pohled za zvukem. V tu chvíli dýka z jejího krku zmizela. Tak jak se u ní objevil, tak stejným způsobem zmizel.

„Deo, kde sakra zase jsi," rozkřikl se přes ulici Roberto. Dea vylezla z uličky a šla za ním. Roberto byl v obličeji rudý. Z očí mu zmizeli jeho rošťácké jiskřičky. Měl opravdu velký vztek. Roberto se nenechal něčím jen tak rozhodit.

„Sakra. Neříkal jsem ti, abys zůstala na místě a ty..." zarazil se v pulce své promluvy. Všiml si krve na jím krku. Z jeho tváře mizela rudá barva. Teď jeho tvář byla bledá jako stěna. Za ním se objevil Marco s Federicem.

„Ale, zhrzený milenec nebo někdo jiný," z Federicova hlasu byla cítit lhostejnost s trochou pobavení. Marco se díval na její krk s vytřeštěnýma očima. Dea vytáhla kapesník a setřela si krev.

„Myslím pánové, že se nám vše začíná velmi komplikovat," sdělila jim a ve tváři měla vážný výraz. Federico se přestal bavit. Pokud se takhle tváří pak k tomu má dobrý důvod.

„Co se stalo?" zeptal se Roberto netrpělivě.

„Právě jsem se setkala s naším pozorovatele. Krvavá dáma nepracuje sama. Minimálně ji pomáhá jeden člověk, který je dobře vycvičený," jak to dořekla všem mužům ztuhli rysy v obličeji. Stejně, jako ona si uvědomili novou skutečnost. Cítila se ze všeho unavená. Rána na krku se znovu trochu otevřela. Přitiskla si znovu kapesník ke krku, aby zastavila krvácení.

„Domluvíme se ráno. Teď se musíme vyspat a pak vymyslíme co dál," rozhodl Roberto. Musela jen souhlasit. Roberto a Federico zamířili každý svým směrem. Marco dál pozoroval Deu. Věděla, že se ji chce na něco zeptat.

„Jsi v pořádku? Nestalo se ti něco?" zeptal se a prohlížel si ji od hlavy až k patě. Hledal další ránu na jejím těle. Musela se nad jeho starostí pousmát. V jeho očích viděla starost a obavy o její bezpečnost. Často ji tenhle pohled vadil, ale dnes ne.

„Jsem v pořádku. Nic mi neudělal. Nemusíš se o mě strachovat," opověděla mu a dala mu pusu na tvář. Pak se bez dalšího slova otočila a vydala se svým směrem. Marco stál a pozoroval ji, dokud nezašla za roh. Až potom se vydal za Federicem. Na tváři mu hrál úsměv.