Děti krve

Plán a past

Vše bylo připravené. Museli počkat až se setmí. Stráže hráli karty, povídali si, a hlavně nemysleli na svůj úkol. Na všech byla vidět nervozita. Nedivila se jim, sama byla trochu nervózní. Dea dobře znala její rukopis. Viděla ta mrtvá těla. Buď má velkou sílu nebo je tak tichá, že si jí její oběti ani nevšimnout. Jediné, co pak zpozorují je to, jak jim jedním pohybem podřízne hrdlo.

Vzpomněla si na cizince, kterého viděla na té střeše. Mohl patřit k ní. Nechtěla na to ani pomyslet. Tahle domněnka by znamenala, že není sama. Někdo jí pomáhal. Ten někdo je teď mohl také sledovat a podávat jí hlášení. Třeba jí pomáhá i s oběťmi. Měla z toho všeho špatný pocit. Něco není tak jak má být. Něco je špatně, ale nevěděla co.

Sledovali dům muže, který byl nejspíš na řadě. Byl to přítel a obchodní společník mrtvého. Hlavně to byl stejný zmetek. Její nejoblíbenější. Všichni o nich věděli, co jsou zač. Proto to nikomu nevadilo a ani ji nikdo tolik nehledal.

"Vypadáš dost zamyšleně. Děje se něco?" zeptal se ji Roberto. Nelíbilo se mu, jak se tváří. Znal ji a věděl, že něco není v pořádku. Vždycky obdivoval její instinkt. Několikrát mu už zachránila život.

"Jen mám pocit, že je tady něco špatně. Nechápu proč, ale mám pocit, že on není cíl. Je to past. Bohužel nevím na koho."

"Proč si to myslíš?"

"Já nevím. Jen mě to napadlo," odpověděla a šla se připravit. Blížila se půlnoc, a tak i její čas. Neuvědomila si, jak dlouho stála na jednom místě. Roberto přemýšlel nad tím, co mu řekla. Věřil jejímu instinktu. Nikdy se nemýlila, ale dnes doufal, že ano.

Schovali se do úzkých uliček a pozorovali okolí. Florentský dóm odbíjel dvanáct hodin. Dea poslouchala zvon. Začínala si být čím dál jistější v tom, že je to past. Vše na ní řvalo. Byla to tak očividná stopa. Nikdy nejedná tak přímočaře. Rozhlížela se po pozicích, na kterých byli vojáci. Podívala se na jednu z pozic na střeše. Na té střeše měli být přece vojáci. Jak se tam mohl dostat.

Stála tam ta samá postava, která je předtím pozorovala. Musel se zbavit vojáků a teď si nás hlídá, pomyslela si. Nevěděla, jak má dát znamení komukoliv, aby si toho ta postava nevšimla. Roberto se pak setkal s jejím pohledem. Posunkem mu naznačila, kam se má kouknout. Chvíli nechápal, ale nakonec na něm viděla zděšení.

„Ne," zašeptala neslyšně, když se chtěl rozběhnout za neznámým. Marco jejich komunikace zpozoroval a musel přiznat, že trochu žárlí. Federico se kouknul stejným směrem, jako před chvíli Roberto.

„Sakra," zaklel Federico, když mu došlo, kdo tam asi je. Nemůže to být ona. Proč by tak riskovala.

Dea se na oba ohlídla. Federico na ni upřel svůj pohled. Posunky naznačila, že se za ním mají vydat on a Marco. Cizinec totiž celou dobu sledoval Deu. Pohybovala se, co nejpomaleji a nenuceně. Mezitím se snažil Federico s Marcem dostat k postavě.

Jejich snažení přerušila tlumená rána. Vojáci, kteří byli nejblíž se tam šli podívat. Hned za nimi se vydal Roberto. Byl tam jeden z jeho mužů, který hlídal střechu. Naštěstí byl jen omráčený. Dea na nic nečekala a chtěla hledat cizince. Nemusela se ani snažit. Cizinec zůstal na svém místě a pobaveně je pozoroval. Pohledem ji vyzíval, aby šla za ním.

„Deo jak jsi říkala je to past. Nemůžeš za ním jít," šeptal k ní Roberto. Stál u ní tak blízko, že cítila jeho dech na krku. Ve tváři se mu zračila obava o ni, ale v její tváři viděl jen vztek. Dívala se na něj upřeným pohledem.

„Musíme zjisti, co chce. Umím se o sebe postarat a nenechám se tak jednoduše zabít," odpověděla mu. Věděl, že ji nezastaví. Jenže cizinec na svém místě nebyl ani nikde v okolí. Dea byla zmatena. Nechápala proč se tu jen tak ukazoval.

„Zkontrolujeme naše muže a prohledáme střechu. Vím, že se tito nelíbí, ale já tu velím. Ty počkáš tady. Ano," řekl a začal rozdávat rozkazy vojákům. Ti začali prohledávat okolí a Federico se začal dohadovat s Robertem. Marco nechápal, co se právě stalo.

„Odkdy posloucháš rozkazy?" zeptal se Marco. Dea neměla náladu s ním debatovat o tom, že se její život změnil. Stejně by ji nevěřil.

„Stejně mi neuvěříš. Řekni Robertovi, že mě najde u Leonarda," její hlas zněl unaveně. Nečekala na jeho odpověď a šla pryč. Marco nechápal, že Dea poslouchá toho vojáka. Dea, která se příkazů vysmívala a dělala vše posvém.