Pss... Bude To Naše Tajemství

Kapitola 8.

,,hele j se fakt už neudržím." Ještě chvilku se konečky prstů držím. Ale pustím se. Se za vřenýma očima padám. Dopadnu do něčeho měkého.
Otevřu oči a s překvapením zjistím, že jsem v jeho náručí. ,,No... nahoře ses mi líbila o něco víc."

Sevřu ruku v pěst a sám mu ránu do hrudi. Z Samantina pokoje se ozve řev. ,,Měli bychom zdrhat.'' Řekne a postaví mě na zem. Rychle sme se rozběhli do jedné uličky. Jak tak běžíme, tak si začínám všímat pohledy kolem jdoucích, které padaly na Vadima.

Podívala jsem se mu mezi nohy. Zastavila jsem se. On se automaticky zastavil taky. ,,Co se děje?" Nejspíš jsem byla rudá jako ředkvička, protoze v tu dobu jsem se začala smát. ,,Co je?!" Zvíšil na mě hlas. Ja je nic neřekla, jen jsem mu ukázala na poklopec.

On se tam podíval taky. Celou dobu co sme běželi, tak měl poklopec rozeplí. Takže mu byl, docela dost vidět jeho pelikána. ,,Ježiši!!" Zavřískal a honem si zapnul poklopec. Začala jsem se smát. On jenom zakroutil očima. ,,Tak jdeme!" Řekl.

Vadim mě šel doprovodit až k mému domu. Než jsem vešla do vnitř, ještě jsem se otočila a políbila ho. ,,Taak zítra?" Zeptal se mě váhavě a podrbal se na hlavě. ,,Jasně moc ráda, kam půjdem?" ,,Co takhle v tý nový kavárně?"

,,Tak jo moc ráda." Ještě jednou ho políbím a vběhnu dovnitř...

O týden později:

Je to už přesně týden, co chodím s Vadimem. Dneska ráno mi napsal něco, co mě docela zarazilo. Ve správě se mě ptá, jestli bych nechtěla jet k němu. Najednou mi to došlo, já vlastně vůbec nevím kde bydlí...