Secret Decision with Magic[cz]

1°

Londýn - město plné deště, obchodníků a kruhových objezdů. Na první pohled se zdá tichý a pochmurný, ale když se ohlédnete znovu a pozorněji, objevíte jeho krásu. Ulice plné příjemných a smějících se lidí, potulných zpěváků a mezer mezi domy plných prádla.

Právě v této společnosti, v jedné zapadlé uličce v podkrovním bytě žije osmnáctiletá Emilie. Vysoká, bělovlasá dívka s kouzelně zelenýma očima. Nikdy nepochopila, proč je na ni její domácí tak hodná a nechá ji platit jen polovinu nájmu. Za normálních okolností by na svůj byt neměla. Tak dobrou práci rozhodně nemá - tím je přesvědčená.

"Sakra!" Zanaříkala a začala poskakovat na jedné noze držíc tu druhou v ruce. Spadla na postel a tvář se jí zkřivila do úšklebku. Proč tam ten trám ještě mám. Chvíli seděla bez hnutí, pak si opatrně prohmatala poraněný malíček a pomalu se zvedla. Její byt byl plný dlouhých tmavých trámů a podle jejího názoru už měli dávno zmizet. Netroufla si o to však paní Rüffen - domácí, požádat. Už tak ji prokazovala laskavost. Protáhla se a pohledem zabloudila k hodinám na zdi. No to ne. Už zase šla pozdě. Popadla svůj batoh, naházela do něj věci a vykopla papuče z nohou. Zkušenými pohyby si nazula už trochu prošlápnuté boty a oblékla si bundu. Popadla mobil a klíče z poličky u dveří a ještě na chvíli se zastavila. Mám všechno. Cesta ubíhala rychle, protože běžela - nic jiného jí nezbývalo. Proběhla po přechodu na červenou a málem ji přitom zajelo auto. Omluvně na něj mávla a znovu se rozběhla. Její cíl - kulturní centrum, uviděla již po deseti minutách. Vběhla dovnitř a pohledem hledala dámu s níž se domlouvala na své práci.

"Jdete o tři minuty později." Ozve se za ní a Emilie sebou trhne. Ano, už si vzpomíná proč se jí sem nechtělo. Rychle se otočí a nasadí jeden z nejfalešnějších úsměvů, které ji ještě vychází.

"Omlouvám se, musela jsem nakrmit kočky." Jediná lež, kterou využívala a to pouze v případech jako je ta ženská. Stála před ní v burgundových úzkých šatech, se zdviženou rukou na které ji vyseli zlaté hodinky - jak Em předpokládala, dražší než plná cena jejího bytu. Znovu se rychle omluvila a rozběhla se do vzdálených dveří od šatny. Proplétala se obrovskou místností plnou stolů, konflet a balonků mezi kterými stáli tlusté bílé sloupy. Na každém z nich visela lampička a růžovými papírovými řetízky, na ní pověšenými, spojovala sloupy k sobě.

"Pozor!" Vykřikla, když ji pod nohama prolezla malá holčička v obleku princezny. Udělala krok dopředu, otočila se a pokračovala dál zády napřed. Mělo ji to dojít - nechodí se pozadu, pokud nechcete do někoho narazit. Rána ji vyvedla z transu a ona se otočila s omluvným výrazem. Před sebou měla drobnou černovlasou dívku v jejím věku - což ji dost udivilo.

"Omlouvám se." Vyšlo z Em, přičemž pokukovala po hodinách. Další tři minuty!

"Byla to moje chyba, nic se neděje." Usmála se černovláska a odkráčela pryč. Em se znovu rozběhla do šatny a tentokrát ji nezastavila ani horda balonků. Hodila batoh na židli, vytáhla svůj kostým a začala se upravovat.

O necelých sedm minut později vyšla z šatny v oblečení kmotřičky víly s příšerným vkusem. Ta nepříjemná látka ji kousala snad všude a bílá paruka na hlavě ji připomínala, že si musí umýt vlasy. Protlačila se doprostřed sálu, mezitím co si ji děti začali všímat a kráčet s ní - neobešlo se to ani bez křiku a zbytečných ran do břicha.

"Ale ale, copak to tu máme?" Začala písklavým hlasem a s obrovským - falešným - úsměvem se rozhlédla kolem sebe.

"Slyšela jsem, že tu má někdo narozeniny." Vyvalila oči, přesně tak jak to vydívala v pohádce a nepatrně mávla hůlkou.

"Já!Já!Já!" Do kroužku, který se vytvořil se vecpala malá dívenka v růžových šatech. Tu jsem málem zašlápla! Vzpomněla si Emilie a mile se na ni usmála.

"Tak to ti pak daruji jedno přání."

"Já si přeju - zmrzlinu!" Em na ni chvíli zírala. Její matka jí totiž slíbila, že si bude přát novou korunku - kterou právě držela za zády. Vyhledala pohledem burgund a věnovala jí dlouhý nevědomý pohled. Hostitelka se otočila něco zašeptala personálu a pak na Em kývla.

"Dobře! Tak všichni usedněme ke stolu! Za chvíli se tu objeví zmrzlina!" Vykřikla bělovláska a mávla hůlkou ke stolům. Děti se radostně rozběhli na místa. Před Emilii se objevil pohár zmrzliny, ale víc si toho nepamatovala.

Probrala se o několik hodin později a nechápavě se rozhlížela okolo. Nikdo tu už nebyl. Em byla přivázaná k židli, na šatech měla zbytky zmrzliny a třpytky. V klíně ji ležela obálka. Usmála se - i když si to nepamatovala, dnešek zvládla.

"Je tu někdo?" Nikdo jí neodpovídal a ona se pokusila dostat z provazů. Trhala s rukama, ale nic. Zaklonila hlavu a paruka ji spadla na zem. Frustrovaně vydechla a znovu trhla zápěstím.

"Pomůžu ti." Ozvalo se naproti ní. Ze stínu vyšla černovláska, do které před tím narazila a osvobodila ji od těch provazů.

"Díky." Postavila se a sebrala ze země svoji paruku - plnou zbytků, barev a dokonce tam našla svoji hůlku. Když se otočila dívka byla pryč. Rychle se převlékla, popadla věci a utíkala domů.

Potichu otevřela dveře a snažila se vycházet schody co nejpotišeji.

"Emilie?" Ozvalo se ze zpodu. Ze dveří vykukovala hlava paní Rüffen. Šedivé kudrlinky ji poskakovali na hlavě a ona si posunovala svoje brýle na kořen nosu.

"Ano paní Rüffen?"

"Už jsem tě dlouho neviděla," Usmála se a pak otevřela pusu - na něco si vzpomněla.

"Scháněla se tu po tobě jedna dívka. Prý se znáte, ale já ji k tobě nepustila."

"Děkuji, myslím, že jste zabránila krádeži." Em se pousmála a začala dál vyšlapovat schody.

"Dobrou noc Emilie." Křikla na ni stařenka.

"Dobrou noc paní Rüffen." Zopakovala bělovláska a slyšela jen zavření dveří.

Nikdo se po ní nesháněl, to věděla jistě. Nikoho kromě své domácí ani pořádně neznala. Byla jedna z těch mála lidí co nemá žádné přátele. Nikdy ji to však nevadilo. Odemkla dveře a s tichým pobrukováním vešla do svého bytu. Skopla boty z nohou a sundala si bundu. Vytáhla špinavé věci z batohu a naházela je do pračky - kromě paruky a hůlky. Připravila si čaj, vzala kartáč s vodou a začala tu paruku čistit. Jak můžou být děti tak zlé. Po půl hodinovém čistění, kdy dala zbytky paruky na věšák, aby oschly přešla do kuchyně a vzala si svůj vytoužený a teď už vlažný čaj do rukou. Povzdechla si a pořádně si odpila. Pohledem bloudila po svém bytu, když spatřila velkou černou kabelu, podobnou kufru. Zamračila se a s hrnkem v ruce vykročila k sedačce, vedle které se neznámý kus nacházel. Vždyť jsem si nic nebalila, nebo ano? Sedla si na okraj sedačky a pomalu rozepnula zip. Naskytl se jí pohled na oblečení, které rozhodně neznala. Byl tam i kartáček a pasta na zuby. Vypadalo to jako by se právě někdo přistěhoval.

"Co to děláš?" Ozvalo se za ní a někdo ji přiložil ruku na záda a jemně zatlačil. Projela jí vlna zděšení. Vykřikla, stoupla si a ruky vyhodila do vzduchu. Tupý zvuk, koloval celým bytem, když se hrnek čaje rozbil na podlaze. Em se rychle otočila a hledala cokoliv čím by si mohla zachránit život. Hrábla po bagetě, kterou včera stihla koupit a namířila ji na cizince na jejím gauči.

"Grr, díky. Teď mám mokrou a ulepenou hlavu." Dívka si znechuceně zvedla pramen tmavých vlasů a sledovala jej.  

Zdravím u nového slíbeného příběhu! Dávám si na něm dost záležet, tak se se mnou podělte o své pocity z něj:))