Secret Decision with Magic[cz]

7°

"V tomhle půjdeš i po ulici?" Už viděla jak se ostatní lidé tváří na pirátku s batohem na zádech, ale nedalo ji to a musela se jízlivě zeptat.

"Je to venkovní oslava v parku tady za rohem." Ukazovala Em mezitím co házela věci do batohu. Phoebe vykoukla z okna, když se bělovláska natáhla a ukázala tím směrem. "Prakticky na mě uvidíš." Pokračovala Em. Nevnímala, jen mluvila a přemýšlela nad tím co dnes musí udělat. Do čtyř má práci, pak musí vrátit kostýmy - oba dva - a zajít koupit léky paní Rüffen a to všechno to sedmi hodin. Brnkačka!

"Tak večer," Houkla na černovlásku, když si obouvala boty. Zaslechla jen zamumlání než zavřela dveře a spokojeně scházela schody.

Pirátská oslava nebyla taková, jakou čekala. Bylo to prakticky podobné jako s tou vílou, akorát čtyřicet krát horší a s malýma podlýma klukama. Mohlo jim být tak sedm, ale ránu do břicha uměli dávat stejně dobře jako zavazovat tkaničky dohromady. Zrovna se zohýbala pro jídelní lístek, který spadl ze stolu, když k ní přiběhl dnešní slavný oslavenec s kusem dortu v ruce. Dívka se na něj usmála a chtěla se ho zeptat co si dál přeje dělat, ale chlapec ji hodil dort do obličeje až to mlasklo. Úplně slyšela jak se Phoebe směje až se za břicho popadá, když vykukuje z okna. Pomalu si setřela ten modrý marcipán z obličeje a zaostřila na chlapce, který se před ní zubil.

Parchant.

V duchu si představovala jak to malé rozmazlené děcko visí vzhůru nohama nad bazénem plným medúz, protože žraloky si šetřila na někoho mnohem horšího. Teď opravdu litovala, že své kouzelnické schopnosti neměla dřív a vlastně stále nemá. Užíralo ji to, zvláště při pohledu na toho kluka. Hodiny ubíhaly rychle a než se Em nadála v ruce držela svou výplatu a mířila do malého zapadlého krámku s kostýmy.

"Vracím oba dva. Jeden nepoužitý a navíc předčasně, takže zaplatím pouze čtvrtku z domluvené ceny." Prodavač s obrovským bílým pupínkem na bradě na ni hleděl s odporným výrazem a chystal se něco namítnout. "Přesně podle Vašich pravidel, takže tady to je a naschle." Bělovláska použila ten nejsladší tón ve svém životě a s prásknutím dveří vyšla ven. Měla chuť skákat metr vysoko, protože to tomu kyselému ksichtu konečně natřela. Stále oblečená jako pirátka se zbytky dortu na obličeji vešla do lékárny a vyžádala si léky na předpis. Lékárnice na ni hleděla jako na přízrak, byla ochotná ji ty krabičky vydat i bez placení jen aby ji neprobodla šavlí. Emilie se ale tvářila úplně jinak. S úsměvem zaplatila a vydala se domů. Zvonek u paní Rüffen zněl jako poplašná siréna, ale dívka už si na to dávno zvykla. Dveře se otevřeli a drobná stařenka vyšla ven.

"Emilie, drahoušku co tu děláš?" Zaradovala se a prohlédla si bělovlásku od hlavy až k patě.

"Donesla jsem Vám léky, jako vždy." Podala ji pytlík s krabičkami a chystala se zamířit do svého bytu, ale domácí ji nehodlala jen tak pustit.

"Počkej chvíli, chci tě někomu představit!" Vykřikla stařenka a zavolala do svého bytu. "Emilie tohle je můj vnuk, Kieran." Při vyslovení onoho jména se otočila a čelila spalujícímu pohledu neznámého muže před ní. Vysoká vypracovaná postava působila vedle stařenky až moc komplexně. Hnědé rozcuchané vlasy vypadaly jako upravené vrabčí hnízdo a dohromady s oříškovýma očima dělali dokonalý dojem lhostejné osoby. Dívka však byla velmi nesvá v jeho přítomnosti. Prohlížel si jí s zamyšleným výrazem, Em přitom něco spalovalo kůži a zelektrizovalo konečky vlasů. Takhle se v životě necítila a ještě horší bylo, že nebyla schopná rozhodnout jestli se jí tenhle pocit líbí nebo ne. Hrozila se výrazu, který právě obýval její tvář. "Je o rok starší než ty, ale mohli byste si rozumět." Paní Rüffen se stále culila jak sluníčko a pomalu se otočila na svého vnuka. On jí pohled oplatil, ale dívce se na ní teď něco nezdálo. Její oči působily tak zastřeně, zmateně a dezorientovaně. Měla chuť se jí zeptat jestli je v pořádku, ale muž před ní promluvil.

"Těší mě, Emilie." Dívka se naježila. Už dlouho neslyšela někoho, kdo mluví nakřáplým hlasem. Velké plus bylo, že před ním právě stála v kostýmu piráta, s dortem po celém obličeji, takže měla alespoň jistotu v jeho nezájmu. Nemusela se tedy stresovat kde všude a při jaké příležitosti by ho mohla potkat.

Nemusela si dělat naděje.

Vypadal na muže, který má buď přítelkyni, velmi vybíravé smysly, nebo je na kluky. Em si zatraceně moc přála, aby nechtěla vědět, která možnost je ta správná. Bohužel to by nebyla ona. Uvědomila si, že na onoho muže už dlouho zírá, pravděpodobně s pootevřenými ústy a nepřirozeně sebou škubla. Neohrabaně kývla na pozdrav, rychle se rozloučila a utíkala po schodech do svého bytu. Kieran. Neměla ponětí o tom, že by její domácí měla vnuka, nebo dokonce nějakého potomka, ale asi ji neznala dost dobře. Jak by taky mohla. Na odpolední dýchánky za ní nechodí. Rozrazila dveře, zakřičela Phoebiino jméno a skopla své boty z nohou.

"To bys nevěřila koho jsem právě potkala. Já ne-" Rudé oči zářily pár centimetrů od ní až sebou podruhé během minuty škubla. Na jazyku měla pár jízlivých připomínek ale když se na Phoebe pozorněji podívala, nevydala ani hlásku. Dívka měla zatnuté čelisti, nekompromisní výraz a rozcuchané vlasy. Ticho, které v tu chvíli mezi nimi nastalo se dalo krájet. Em neměla odvahu začít a čekala co z její spolubydlící vypadne. Čekala, že někdo zemřel nebo že musí černovláska odjet, ale Phoebe její tok myšlenek přerušila rázným oznámením.

"Musíme se spojit. Neptám se tě, do teď jsem ti dávala čas, ale už jsou tady a jestli se k tobě dostanou dřív, než se budeš moct bránit, zabijí tě a mě taky." Bělovláska na prázdno polkla a zpracovávala nové informace.

"Kdo oni?" Vypadlo z ní po chvíli. Stále stály v chodbičce a nepohnuly se ani o centimetr, ani jedna z nich to však neřešila.

"Malefici tenebrae. Temní mágové. Jsou to ti, kteří se nechali stáhnout temnou magií a teď zabíjejí své druhy. Jsou tady a hledají nás." Chtěla panikařit ale byla až moc paralyzovaná. Místo jakýchkoliv námitek, nechala Phoebe, aby ji zvedla ruku a spojila jejich dlaně. Nebyla připravená na změnu v jejím životě, ale radši bude žít s jistotou, že se ubrání komukoliv, než se celý zbytek svého mizerného života krčit v koutě a čekat až si pro ni přijdou. Kolem nich se utvořil rudý kruh s několika znaky po celé délce. Vlasy obou dívek začaly divoce poletovat kolem jejich tváří, stejně jako pirátský plášť, který začal pomalu mizet společně se zbytkem oblečení. Emilie procitla ve chvíli kdy jí dlaní prostoupila tupá bolest. Zkřivila obličej, cítila jak jí po ruce cosi stoupá až do hlavy. Neznámý pocit prostupoval celým jejím tělem, dodával ji energii a chtíč.

A konec. 

Jsem velmi vděčná za vaše hlasy, komentáře a celkovou ochotu přečíst si můj příběh:)