Pro všechny, kteří mi pomholi, odrazit se ode dna a začít znovu. Pro vás, lidi, kteří mě držíte nad vodou. Pro mé přátele.
Věnováno mým přátelům, napsáno životem.
Ahoj Ondřeji. Teda Eliška nemá ráda když ti tak říkám, takže radši; Ahoj Ondro.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ne normální fotku nemáme, protože nejsme normální.
Nejvíc jsme se spřátelili na nedávném soustředění, ale pamatuju si tě i z minulého léta. Ty: Když jsi minulý rok přijela do ONV, říkal jsem si: ,,Wtf kdo to je?" Já:*chytám tě za nos*
V tom spočívá klíč naší konverzace. Když nemám co říct jednoduše tě chytnu za nos. Občas se snažíš uhnout, jindy se nebráníš, často mě ale chytneš za nos taky. A tak sedíme na verandě, držíme se za nosy a vypadáme jako absolutní kreténi.
Přitom se díváme na vodu. Za ty dva týdny se z něj stal náš seriál. Je to něco jako Ordinace - absolutně nezajímavý. Občas tam projede člun, občas jsou vidět kachny jak přistávají na hladině. Ty u toho přesto vydržíš sedět hodinu a půl denně. Teda někdy míň, protože tě přijdu vyrušit a donutím tě, povídat si se mnou.
Nejvíc ze všeho jsem zbožňovala to naše metalový zvednutí ruky na pozdrav. Zdravila jsem tě tak pokaždé, když jsem tě viděla. Což bylo někdy i šestkrát denně.
Mrzí mě, že máš kvůli mě pořezaný zápěstí o zeď. Poučení: Nikdy jsi nepřivazujte tkaničky. Fakt moc mě to mrzí. Několikrát jsem se ti omlouvala, ale ty mě většinou jen chytneš za nos a tvrdíš, že je to v pohodě. Jizvy na zápěstí nejsou v pohodě Ondřeji.
Když se zrovna nedržíme za nos, nemlátíme se do břicha, nebo nemluvíme o extrémě vážných tématech, tak se ti prohrabuju ve vlasech. Vím, že ti to navadí, je to vidět na tom, jak se usmíváš. A ty se usmíváš často.
