Cameron

1.

Pohledem jsem přejela po svých, možná až moc, hubených stehnech, nasoukaných v upnutých legínech, pomněnkově modré barvy, s krajkamy na lýtkách, kde také kalhoty končily. Přes úplně ploché břicho jsem se dostala až k těm odporným, vylezlým klíčním kostím. Nedokážu pochopit, co se mi na tom dříve líbilo, teď jsem se styděla. Úplně bledá pleť, plné narůžovělé rty a kudrnaté hnědé vlasy.
,,Elisabeth." Na vyslovení mého jména z matčiných úst, jsem se otočila. Stála ve dveřích a opírala se o futra, se smutným pohledem upřeným na svoji dceru.
,,Mami, nedívej se na mě tak, vím, že jsem to celé podělala, ale," chtěla jsem pokračovat, ale přerušilo mě její objetí.
,,Ššš, dnes jedeme na dovolenou, tak nechci, aby jsi měla špatnou náladu, ano?" Její mateřský hlas byl tak teplý, vléval do mě pocit lásky a naděje.
Jen jsem chápavě přikývla a pousmála se. Máma mi vždy dokáže zlepšit náladu. Je to ten nejdůležitější člověk, kterého mám.
Poté, co opustila mou koupelnu, jsem se konečně začala usmívat. Je přeci nádherný, slunečný den, tak proč si ho kazit myšlenkami na minulost. Minulost je za mnou, mnohem důležitější je budoucnost.
Rozčesala jsem mé dlouhé tmavé kudrliny a nechala volně rozpuštěné.
Zubní pasta mi pomocí karatáčku vykouzlila v ústech příjemnou chuť mentolu.
,,El?" Ozval se nesmělí dívčí hlas ode dveří mého pokoje, sladěného do staro-růžové, bílé a šedé.
,,Zoey, potřebuješ něco?" Mile jsem se usmála na mou čtrnáctiletou sestru. Ona je úplný opak mě. Blondýnka, tmavé oči, skoro až černé, ale moc hezké, atletickou postavu, a je ráda středem pozornosti.
,,Vím, že řekneš ne, ale mohla bych si půjčit," zastavil jí onen růžový svetřík, o který žádala, letící jejím směrem. ,,Páni. Díky, jsi nejlepší sestra na světě." Nad jejími slovy jsem se ušklíbla.
,,To říkáš teď," zašeptala jsem pobaveně, spíš pro sebe, protože má mladší sestra už radostně odskákala s novým úlovkem mého rozsáhlého šatníku. Velikost všech mých věcí  byla XXS, nebo 13-14 v dětském.
Stydím se za to, ale pro mou sestru je to výhra v loterii. V loterii s luxusním oblečením, které kupuji za peníze našich dobře situovaných rodičů.
,,Elis?" Tichý hlásek patřil devítiletému kudrnatému chlapci s obrovskými modrými kukadly.
,,Ano, Liame?" Usmála jsem se na bratra stejně, jako předtím na sestru. On se mi úsměv snažil opětovat, ale poznala jsem, že není vpořádku. ,,Stalo se něco?" I přes můj malý vzrůst, byl Liam stále menší, takže jsem se přikrčila tak, abych mu koukala z očí do očí. Poznám, když lže.
,,Je snídaně." Zamumlal a jeho plánem bylo odejít, jenže jsem ho jemně chytila za paži, a tím ho zastavila.
,,Liame," podívala jsem se mu do očí a čekala na odpověď. Chvíli váhal, ale nakonec to ze sebe vysypal.
,,Máma s tátou říkali, že se už vůbec neusmíváš, a že je to hrozně trápí. Prý už nejsi ta stará, veselá El, furt se jen mračíš, nebo jsi smutná." Vůbec jsem neměla slov. Vážně se kvůli mně moje rodina tak trápí? Vlastně je pravda, že poslední tak... dva roky, je má nálada na bodu mrazu, jen jsem nevěděla, že to lidi kolem mě, lidi co mě mají rádi, nějak ovlivňuje. Byla jsem tak sobecká.
,,Elis?" Chytl mě lehce za ruku.
,,Promiň, tak víš co, dám ti slib." Nastavila jsem před něj svůj hubený malíček, za který v mžiku zahákl ten jeho, dětský. ,,Celou tuhle dovolenou se budu jen usmívat. A ty taky, ano?" Zasmála jsem se, jak zběsile kýval hlavou. ,,Tak dobře." Rozcuchala jsem mu pohlazením jeho tmavé vlásky.
,,Bude to naše malé tajemství." Ukazováček jsem si přiložila ke rtům, aby to lépe pochopil.
Po Liamově odchodu mi docvaklo, proč vlastně přišel. Rychle jsem na sebe hodila nějaké letní oblečení, přesněji džínové kraťasy a svítivě modré tílko. Být mnou, vezmu si rolák a dlouhé tepláky, ale kvůli radosti mých rodinných příslušníků přežiji zvědavé pohledy kolemjdoucích.
Když procházím po ulici, každý na mě zírá. Čekají, že se mi každou chvílí podlomí ty párátka, kterým říkám nohy, a já se skácím k zemi.
,,Beruško, co jsi tam nahoře tak dlouho dělala?" Usmála se máma, ale v jejích očích jsem zahlédla smutek a zoufalství. Bodlo mě to u srdce.
,,Malovala jsem." I když to byla lež, mámě udělala moc velkou radost.
Dříve bylo umění můj život, ale dva roky už jsem na štětec ani nesáhla.
,,Opravdu?" Nevěřícně přimhouřila oči. Ona mi nevěří? Vlastně se ani nedivím.
,,Ano, přibalila jsem si s sebou do kufru ten velký skicák, co jsem dostala předloni k Vánocům, takže..." Má slova se rozplynula v krátkém tichu, které následně prolomil zvonek u dveří.
,,Dojdu otevřít." Vyhrkla Zoey zběsile, prudce odstrčila židly od stolu, a pádila ke dveřím.
,,Ahoj Zoey, je tu Elisabeth?" Z haly jsem zaslechla tlumený klučičí hlas a hned mi bylo jasné, proč sestra tolik pospíchala.
Zamířila jsem ke dveřím a vše se potvrdilo. Zoey je totiž už asi rok platonicky zamilovaná do mého spolužáka, který má bohužel zájem o někoho úplně jiného.
,,Ahoj Elisabeth." V zelených očích se mu blýsklo cosi, co nedokážu pojmenovat.
,,Čau, Connore." Nezaujatě jsem ho pozdravila, zatímco má sestra ne něj blaženě zírala, div neslintala. Neodpustila jsem si protočení panenek. ,,Potřebuješ něco?" Falešně jsem se usmála.
,,Ne, jen jsem tě chtěl vidět." Zhoupl se na špičkách a prohrábl si husté blonďaté vlasy, vyčesané nahoru.
,,To je moc milé, ale my za chvíli odjíždíme ke známým do penzionu." Můj úsměv stále trval.
,,Aha," zněl dost smutně ,,a kdy se vrátíš?"
,,Ehm, až za dva týdny, asi." Následovalo trapné ticho, které prolomil můj táta.
,,Elisabeth, pojď se nasnídat,"
,,Promiň, musím jít, tak ahoj. Nenechala jsem ho ani se rozloučit a zabouchla jsem dveře. Vážně toho kluka nechápu, je oblíbený, hezký, holky o něj stojí, ale on pořád leze za mnou a nechápe, že jsme a vždy budeme jen kamarádi. Možná ani to ne.
,,Dám si jen jablko, nechci aby mi bylo zle." Jakmile tato slova opustila má ústa, litovala jsem. Oba rodiče se zastavili v tom, co momentálně dělali, a podívali se na mě. ,,A rohlík, samozřejmě, že si dám i rohlík." Vyhrkla jsem zbrkle a popadla ze stolu jeden suchý rohlík.