Cameron

2.

,,Liame, posuň se, nemám tu místo!" Vztekala se Zoey na zadním sedadle luxusního BNW, tmavě modré barvy. Né, že by to auto bylo malé, ale ona seděla uprostřed a tam skutečně nebývá moc místa, obzvlášť, když Liam seděl na širokém podsedáku.
,,Nech mě!" Obořil se na ni rozcuchaný Liam.
,,Liame, roztahuješ se a já se musím tlačit na Elis." Vysvětlila podrážděně Zoey. Nemám ráda, když se ti dva hádají, ale na druhou stranu jsem ráda, že na mě berou ohledy.
,,Já se neroztahuju, to jen ty máš velkej zadek!" Prskl naoplátku Liam. Za těch devět let, co žije se dvěmi sestrami ví, za jaké nitky má tahat. A i tentokrát se mu to povedlo, Zoey uraženě zkřížila ruce na prsou, a odmítala se s ním bavit.
,,Děti, nezlobte!" Okřikne je máma, otočená ze sedadla spolujezdce, se znepokojeným pohledem, a všechny nás jím probodává. I mě.
,,Mami, já jsem nic neudělala, a navíc, už nejsem dítě." Bránila jsem samu sebe.
,,Ale jsi, ještě deset dní, zlatíčko."
,,Chce někdo zmrzlinu?" Utne táta veselým hlasem další debaty.
,,Já!" Vyskočí radostně oba moji sourozenci. Po významném pohledu, který mi táta věnoval ve zpětném zrcátku, se k nim přidám.
Auto pomalu sjelo z dálnice, zastavilo u benzínky, a všichni kromě mě vyskákali z auta.
,,Ty nejdeš?" Zeptala se starostlivě máma skrz mé stažené okénko.
Hlavou mi bleskl slib, který jsem dala ráno svému bratrovi, mámin smutek v očích při snídani, a pohled, který mi daroval táta před maličkou chvílí.
,,Jdu." Usmála jsem se a s použitím velkého množství síly, otevřela dveře od auta a vystoupila. Opřela jsem se o kapotu auta a užívala si tepla.
,,Dobrý den, slečno." Pozdravil mě nějaký pohledný cizinec. ,,Jste mi odněkud povědomá, nejste slavná?"
Uchechtla jsem se, abych dala na vědomí, že ho poslouchám, ale neodpověděla jsem. ,,Opravdu, nejste modelka?"
,,Jestli takhle balíte ženy, tak je mi vás líto, ale pokud to myslíte vážně, pak ne, nejsem slavná, a slavná být nikdy nehodlám." Řekla jsem rozhodně a nastoupila zpět do auta.
,,Ale vážně," usmál se přes stažené okénko ,,jsi moc hezká, trochu vychrtlá, ale moc hezká." Nepřestával se usmívat a mně tato konverzace začínala být proti srsti.
,,Odkdy si tykáme?" Nadzvedla jsem obočí, čekajíc na odpověď, která se mi nedostala, protože se má rodina pomalu vracela do auta.
,,Elis, vzal jsem ti kefírové mléko, vím, že ho máš ráda." Usmál se Liam a podal mi malou zelenou krabici, plnou nakyslého obsahu.
,,Měj se, Elis," pronesl s úsměvem onen kluk, auto se rozjelo, a on zůstal stát na místě, mezitím co my vjeli zase na dálnici.
,,Dáš mi ochutnat tu tvojí?" Zeptal se Liam Zoey.
,,Ne."
,,Ale já ti tu svou taky dal ochutnat!"
,,Pane bože, ještě pět hodin," povzdechla si máma. ,,ještě pět hodin." Zopakovala.
Zasmála jsem se, když v tom mi pípl iPhone.

Emily: ,,Tak co? Už jste na cestě?"
Já: ,,Už jo, asi za pět hodin tam budeme... A co máš dneska v plánu ty?"
Emily: ,,Jdeme s Nickem ven😍."
Myslím, že ten smajlík mluví za vše. Emily, má nejlepší kamarádka, je do toho kluka blázen, ale já osobně si nejsem jistá, zda on její city opětuje.
Já: ,,To je skvělé!"
Zbytek konverzace si pamatuji jen matně, neboť se mé myšlenky stočily k nadcházejícím dvoum týdnům stráveným s rodinou, a mé tělo se odebralo k vytouženému spánku.

*

,,Elisabeth, Zoey." Mámin cukrový hlas lahodil mým uším, ale Zoeyno chrápání zase tolik ne.
Prvně jsem pootevřela levé oko, jen na zkoušku. Osvětlení i situace se zdály ve velké pohodě, takže pravé oko také brzy ochutnalo odpolední světlo.
,,Holky! Už jsme tady!" Vypískl Liam, už dávno pryč z auta.
Drkla jsem loktem do Zoey, která se okamžitě probrala a rozhlédla se kolem.
,,My už jsme tu." Komentovala tupě i hned po probuzení.
Narozdíl od mých sourozenců, jsem tu ještě nikdy nebyla. Nechtěla jsem sem jezdit, stejně jako letos, ale tentokrát jsem si řekla, že to aspoň zkusím. Máme rezervovaný apartmán přímo pro naši rodinu.
,,Carol, Johne," Zvolal z balkónu radostně mužský hlas. ,,Mariano, John a rodina jsou tu!" Ozval se tlumeně ten samí hlas.
Netrvalo to ani půl minuty, a ve dveřích do budovy se objevila žena ve středním věku, seběhla tři schůdky a razila si cestu naším směrem. Byla mi povědomá. Krátke hnědé vlasy, šedé oči, a sem tam nějaká malá vráska, tu ženu odněkud znám.
,,Carol," objala mámu stylem "už dlouho jsem tě neviděla," ,,Johne," stejně objala i tátu, a oboum přitom věnovala letmý polibek na tvář.
,,Zoey,  za chvíli přijde Sierra, určitě si toho budete mít spoustu co říct." Obdarovala mou sestru stejným polibkem.
,,Liame, ty jsi ale vyrostl." Pohladila chlapce po červené tváři.
Dostala jsem strach, když se přesunula ke mně.
,,No ne, ty musíš být Elisabeth," usmívala se od ucha k uchu. ,,tvá máma nelhala, opravdu jsi kočka." Mrkla na mě a políbila mě na tvář.
Zanedlouho se objevil i muž, podle hlasu ten z balkónu, a přivítal nás také.

O chvíli později jsme všichni seděli u jednoho ze tří velkých dřevěných stolů, postavených podél zdi, za kterou se ukrývaly dlouhé schody do sklepení. Co jsem z toho pochopila, tento muž, Hans, pěstuje nedaleko odsud vinnou révu a dělá z ní vlastní víno. A právě za tímto účelem využívá prostorný sklep, plný velkých dřevěných sudů.
,,Hele, krmí tě doma?" Hansův kuřácky chraplavý smích se rozlehl po vnitrobloku celé budovy.
Falešně jsem se usmála a zvedla se od stolu. Tohle opravdu nemusím poslouchat.
Teprve až když máma zakroutila hlavou mu došlo, že řekl něco špatně.
Vzala jsem si klíčky od auta a rychlím krokem se vydala pro své věci.
Natáhla jsem se dovnitř na sedadlo pro svůj mobil, když mi někdo položil ruku na záda. Leknutím jsem nadskočila.
,,Jsi vpohodě?" Máma narážela na situaci, která se stala u stolu.
,,Jo, vím, že jsem si tím zkazila život, ale nemusíte mi to všichni neustále připomínat. Bolí to," Něco takového bych řekla, kdybych mluvila pravdu, jenže to jsem v ten moment neudělala. Už nechci být sobecká a kazit všem náladu. ,,Jo, vpohodě, chci si odnést věci do pokoje. Dáš mi klíčky?" Znovu, už po několikáté za tento den jsem se falešně usmála. Nevím jestli nebylo lepší, když jsem se neusmívala vůbec.