Cameron

6.

,,Vím, že si včera na pouti brečela." Překvapil mě svými slovy Cameron u snídaně. Stála jsem u švédských stolů a vymýšlela, co si dám k snídani.
,,Nic jsi neřekl." Předstírala jsem, že mě to nerozhodilo a nalila mléko do misky s müsli. Myslí mi běhala vzpomínka na včerejší večer, když jsem po dlouhé době viděla pouť.
,,Nevypadala jsi, že o tom chceš mluvit." Uchechtl se, ale mluvil zcela vážně. ,,Vím, že je to těžké, ale pomůže ti to." Oznámil jakoby nic, a nalil si džus do skleničky.
,,Co tak najednou?" Nadzvedla jsem obočí. Jeho mentolový dech na mém rameni, mi způsoboval husí kůži po celém těle.
,,Víš, přes noc jsem dost přemýšlel, a nemohl jsem si nevšimnout, že jsi poměrně citlivá na určitá témata." Vykládal Cameron zamyšleně, zatímco já v duchu převracela očima. Tak ty jsi přemýšlel, proneslo sarkasticky moje podvědomí. Uchechtla jsem se.
,,Čemu se směješ?"
,,Ale ničemu..." Zakroutila jsem hlavou.
,,Poslouchala jsi mě vůbec?"
,,Vlastně ani moc ne." Přiznala jsem.
,,Nechtěla by jsi mi o tom říct?" Už nestál za mnou, ale vedle mě.
,,Ani ne," usmála jsem se, vzala misku do ruky, a šla si sednout ke stolu pro čtyři, nad kterým visely ručičkové hodiny, ukazující chvíli po desáté ráno.
Zanedlouho se naproti mě objevil Cameron a usadil se bez pozvání.
,,Notak, Beth," zarazilo mě to oslovení. Beth.
,,Beth?" Vyslovila jsem moji novou přezdívku znuděným tónem a nadzvedla tázavě obočí.
,,Ano, Beth. Proč jsi dnes takhle odtažitá? Včera jsi byla úplně jiná."
,,Nejsem odtažitá." Vypískla jsem nepříjemným tónem.
,,Beth,"
,,Dobře, fajn! Řeknu ti to, ale až někdy jindy." Souhlasila jsem, ale uvnitř si nebyla jistá, zda mluvím pravdu.
Potřebuju čas na rozmyšlenou.
Cameron se vítězně usmál, a už nic neříkal. Byla jsem ráda.
Můj pohled zakotvil na okně, u kterého byl náš stůl umístěn. Krásný výhled na vnitřní zahradu.
Malé kapičky deště jemně dopadaly na sklo a zde se roztříštily. Miluju déšť, chybí mi. Moc často tam, kde bydlím neprší, na což jsem zezačátku nebyla zvyklá.
,,Máš ráda déšť?" Jakoby mi četl myšlenky. Mírně se pousmál.
,,Ano. Chybí mi," položila jsem lehce ruku ke chladnému sklu, jako kdyby mělo prasknout i při sebemenším doteku. Studěly mě prsty.
,,Chybí?"
,,Před pár lety jsem bydlela rok v Londýně u tety. Chtěla bych se vrátit." Poslední větu jsem zašeptala tak tiše, jakoby ji Cameron neměl zaslechnout.
Pohled z okna byl k nezaplacení.
Viděla jsem ony dvě, dříve osamělé, houpačky. Na jedné z nich se houpal můj bratr, malý hnědovlasý klučík. Na tváři měl smutný výraz a v očích slzy.
Něco ve mě hrklo.
Vstala jsem a v rychlosti bežela ke dveřím, vedoucím ven. Zatáhla jsem za kliku a opřela se do nich. Brzy mě ovanul velmi studený vítr a nepříjemně chladivé kapky. Všechno jsem ignorovala a pořád si razila cestu k houpačkám.
,,Liame," vyslovila jsem jeho jméno, načež sebou trhl ,,stalo se něco?" Starostlivě jsem si k němu klekla a položila svou ruku na jeho koleno.
,,Ne," odvrátil ode mě pohled a skenoval druhou houpačku, lehce se pohupující díky větru.
,,Liame, mě to můžeš povědět." Pohladila jsem ho po paži. Byl ledový.
,,Bojím se." Oznámil klidně.
,,Čeho?" Sundala jsem si svou tmavě modrou lehkou mikinu a přehodila ji přes jeho ramena.
,,Toho, že jednou umřu." Jedna malá slza stekla po jeho líci.
,,Ale prosimtě, Liame." Trošku se mi ulevilo, že je to jen dětský strach, jako když se bojí tmy nebo strašidel. ,,Všichni jednou umřeme, ale to přeci neznamená, že se musíme smrti bát. Patří to k životu. A právě proto, by jsme měli žít co možná nejlépe a ničeho nelitovat. Užívat si s těmi, které máš rád, a usmívat se. Protože život za to stojí." Nevím, jestli mě jakožto devítiletý chlapec pochopil, ale asi ano. Potvrdilo mi to jeho objetí.
,,Mám tě rád." Vypadlo z jeho úst, a v tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že mrznu, protože jeho slova mě zahřála.
,,Já tebe taky." Zašeptala jsem. ,,A teď se běž nasnídat." Naposledy mě obdaroval jeho dětským úsměvem a rozeběhl se zpět do jídelny.
Sedla jsem si na houpačku, rukou si projela vlasy, a obě složila v klíně.
Nevím proč to Liama tak najednou napadlo, ale to asi patří k dětství. Hlavní je, že už je vpohodě a šťastný. Já to zvládla.
,,Jsi úžasná sestra." Druhá houpačka zaskřípala, když se Cameron na ni posadil.
,,Děkuju."
,,Není ti zima?" Podíval se na mé bílé paže, a začal si sundavat svoji červenou mikinu.
,,Ne." Ano, zima mi byla, ale nechtěla jsem, aby mi půjčil svoji mikinu, a zima byla Camovi. Bohužel pozdě, protože už mi ji podával.
S poděkováním jsem ji přijala a oblékla si. Voněla opravdu krásně. Přesně jako Cameron.
,,Jsi si jistý, že ti nebude zima?"
,,Naprosto." Usmál se a s úsměvem si mě prohlížel.
Tuhle atmosféru bych nevymněnila za nic na světě. Ticho, pouze zvuk dešťových kapek a lehce přeslechnutelné skřípání houpaček v mírném pohybu.
Nevím, jak dlouho jsme takhle v tichosti seděli, ale z mého myšlení mě probrala spousta hlasů.
,,Came, Elis, zrovna jsme vás hledali, nechcete jít někam na jídlo?" Zakřičela z pod deštníku máma a dodala jeden zářivý úsměv.
,,Ano, paní Noelová." Odpověděl Cameron nazpět, postavil se a nabídl mi ruku.
Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem ji přijala. Při tělesném kontaktu mi rukou projela jiskra.
Cam se usmál a společně jsme se vydali za našemi rodinami.
,,Elis, nechala jsi si mobil na pokoji a volal ti nějaký Connor." Při tátových slovech se Cam zamračil.
,,Opravdu?" Zeptala jsem se na oko nadšeně, ale ve skutečnosti mě Connor spíš otravoval.
,,Ano, zvedl jsem to, a prý mu máš zavolat co to půjde."
,,Tati, odkdy zvedáš moje telefony?" Zkřížila jsem ruce na prsou.
,,Odkdy ti volají kluci?" Oplatil mi tón, ale byla v něm znát pobavenost.
,,Víte co, rychle si skočím pro mikinu, aby mi nebyla zima, jděte napřed, doženu vás." Usmál se Cameron. Všichni kromě mě souhlasně kývli a nezastavili.
,,Na," podala jsem mu ochotně tu, kterou mi půjčil, a co jsem měla pořád na sobě.
,,Ne, nech si ji. Sluší ti." Mrkl a já se ze všech sil snažila nezčervenat jako rajče. Nepodařilo se.
Cam se rezešel ke dveřím do jídelny.
,,Jdu s tebou." Pospíchala jsem z ním.
Prošli jsme halou, po schodech, chodbou, po dalších schodech a nakonec jsme se ocitli v pátém, a posledním, patře. To obsahovalo pouze dvoje dveře. Jedny nadepsané Dallasovi a druhé jen Cameron.
Do těch druhých jsme vztoupili a ocitli se v jeho bytě. V Camovo bytě.
Nedivila jsem se, že celý byt byl moderně zařízený do šedo bílé barvy, kuchyň, obývací pokoj a krátká chodbička. Vedla do ložnice, jak jsem zjistila poté, co Cam otevřel dveře a pobídl mě, abych vstoupila.
,,Máš to tu krásné." Skenovala jsem každý kousek pokoje, od světle šedivého huňatého koberce, přes hezky ustlanou postel, až po obrovské francouzské okno. Ve skutečnosti to byly dveře na balkón. Toužila jsem je otevřít a kochat se výhledem na krásný zámek, ale kručelo mi v břiše hlady. Proto jsem se otočila zpět na Camerona, který zrovna otevíral šatní skříň, zabudovanou do stěny se zrcadly.
,,Děkuju." Všimla jsem si pověšených desítek mikin bez zipu v různých barvách. Oranžová, šedá, černá, bílá, s potiskem, bez, tmavě modrá... Měl jich opravdu moc. Vytáhl obyčejně černou se znakem Adidas, a šatnu zase zavřel.
Otočila jsem se ke stěně a prohlížela si zarámované fotky. Spoustu mě neznámých lidí. Nějaká blonďatá holčička, sedící za krkem modrookého kluka, které Cameron dělal parohy, mezitím co ona vyplazovala jazyk.
Další fotka, kde byl Cam s asi třináctiletým, velmi rozkošným, klukem, potom seděl mezi dvěmi, opravdu hezkými dívkami, blondýnkou a brunetou, a nakonec tu byla fotka jeho rodiny.
,,Kdo je Connor?" Ozvalo se v těsné blízkosti.

Takže... Tahle kapitola byla zase trochu delší, a chtěla bych ji věnovat mé ségře Romče❤️ která mi za tak krátkou chvíli přirostla k srdci😍.

Snad se Vám kapitola líbila, kdyžtak zanechte vote nebo komment, budu moc ráda😊.