Cameron

4.

,,Zoey, polož ten mobil, za chvíli přijdou Dallasovi." Napomenula matka sestru za její neustálé ťukání na dotykový telefon s růžovým krytem. Osobně, vůbec netuším, kdo jsou Dallasovi, ale nikdo mi to asi nehodlal vysvětlit, a já se ani neptala.
,,Ale mami, potřebuji žít sociálními sítěmi." Pronesla aniž by zvedla pohled od displeje.
Odvrátila jsem pohled od Zoey, a přesunula ho na Liama.
Seděl spořádaně na židli naproti mě a pohrával si se solničkou. Jeho tmavé vlasy, přímo totožné s těmi mými, modré oči, jako vír v oceánu, z kraje světlé, uvnitř tmavé.
Fascinoval mě vzhled mých rodičů, vedle mé sestry. Oni byli snědí, oba tmavovlasí, modroocí, krásné rysy a dokonalá pleť. Ne, že by Zoey nebyla hezká, jenže úplně jiným způsobem. Světlá pokožka, blondýnka, černé oči, nepatrný nosík a velmi jemné rty.
,,Ahoj Elisabeth." Sametový hlas mi pronikl uchem do myšlenek, jako vítr zvířil vše co mohl, a zase hned ven.
,,Camerone?" Nadzvedla jsem udiveně obočí a navázala s ním oční kontakt. Topila jsem se v moři sladkého karamelu.
,,Ah, Mariano, Hansi, Camerone, Sierro, sedněte si, už na vás čekáme." Usmála se mile máma a pokynula rukou k půlce stolu, která byla držena pro onu rodinu Dallasových.
,,Aha," špitla jsem si sama pro sebe, když se Cameron posadil vedle mě. Z druhé strany seděla Zoey se zrakem upřeným na něj. Nebyl to obyčejný pohled, jakým se dívá na kluky, co se jí líbí. Tenhle byl na úplně jiné úrovni. Ano, Cameron byl jistě vždy nejkrásnější osobou v místnosti, ale... Co to plácám, žádné ale není. Dívky mu omdlévají u nohou a on toho určitě s chutí využívá. I já málem omdlela, ale nevím jestli to bylo z jeho vzhledu nebo z toho šoku. Od obojího trochu.
,,Jak se vede?" Jeho medový hlas u mého ucha roznesl husí kůži po celém těle. Co mi to děláš, Camerone?
Předstírala jsem, že nic neslyším, což bylo díky velké blízkosti nemožné, a dál si pohrávala se zlatým náramkem.
,,Ignoruješ mě?" Pobaveným hlasem zašeptal. Ano, ignoruji.
,,Fajn, kotě." Uchechtl se a vzdálil od mého sluchového orgánu. ,,jak chceš."
Opřel lokty o stůl a věnoval se rozhovoru našich rodičů.
Nevím proč, ale celé mi to připadalo nějaké zvláštní.
,,Camerone, Elisabeth, nechcete vzít děti a jít se někam projít? U tohohle rozhovoru být nemusíte." Pronesla po pár minutách máma a všichni jsme najednou zvedli hlavu. Zkoumala jsem pohledy všech ostatních, jestli jen já, s tímto návrhem nesouhlasím. Liam byl nadšený, Sieře to bylo jedno, Zoey stále slintala nad Cameronem, který se tvářil vcelku záhadně.
,,Jo, proč ne." Odpověděl po chvíli Cameron s vyzívavým pohledem upřeným na mě.
Všichni jsme se tedy odebrali k východu z této drahé restaurace.
,,Takže kam jdeme?" Zeptal se energicky Liam a poskakoval kolem nás.
,,Nedaleko je pouť," navrhla Sierra a Zoey s Liamem začali pištět radostí.
,,Fajn, jde se na pouť." Souhlasil Cameron.
Cítila jsem se divně. Doufám, že ten pocit nebude dlouhodobý. Kluci se bavili o fotbalu či jiných sportech, Sierra s Zoey právě pomlouvaly nějakou celebritu, kterou neznám, a já šla vzadu, jako páté kolo u vozu.
Prohlížela jsem si své boty, když mě vytrhl křik. Dívčí křik. Zvedla jsem hlavu a na obrovském náměstí byly rozmístěny vysoké atrakce. Zoey a Sierra se rozeběhly k některým z nich a Liam měl co dělat, aby jim stačil.
Vypadalo to neuvěřitelně; světla, barvy, stánky. Jen jsem stála na místě a ohromeně zírala. Nerada chodím na podobná místa, nemám hezké vzpomínky, ale musela jsem uznat, bylo to krásné.
,,Je to hezké, že?" Usmál se Cameron a poodhalil tak perfektně rovné zuby.
,,Nádherné." Chtěla jsem mu úsměv oplatit, ale bohužel to nešlo. Příliš špatných vzpomínek při pohledu na mé úzoučké nohy a ruce, donutilo stéct pár neposlušných slz po mých rudých tvářích.
Cameron si jich naštěstí nevšiml, takže jsem měla dost času setřít je hřbetem ruky. ,,Nechceš si sednout?" Pokynula jsem hlavou k dřevěné lavičce, nedaleko od nás.
,,Ne." Usmál se. Má opravdu krásný úsměv. ,,Jdeme támhle na to." Řekl rozhodně a ukázal prstem na loď, která se v rychlosti pohybovala na jednu stranu a na druhou. Obrovská železná konstrukce mi naháněla hrůzu, a ječící lidé v ní, se kterými to házelo dopředu a dozadu, mi nepomáhali. Sice se asi náramně bavili, ale můj žaludek dělal kotrmelce jen při pohledu na to, jak vysoko jsou při každém zhoupnutí.
Na prázdno jsem polkla, a to donutilo Camerona k smíchu.
,,Co je tu k smíchu?" Snažila jsem se hrát uraženou, ale zkazil to můj úsměv.
,,Jsi roztomilá." Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale naštěstí mě vysvobodila Zoey, protože vůbec nevím, co bych na to řekla.
,,Elisabeth, Came," zatáhla mě za ruku ,,pojďte s náma na tu loď." A je to tu zase. Nesnáším svůj život.
,,Zrovna jsme to s tvou sestrou měli v plánu." Usmál se, objal mě Cameron kolem ramen a dal mi ruku před pusu, abych neprotestovala. Projelo mnou něco, co jsem nikdy nezažila, jako kdyby vlna energie, způsobující příjemné bolení v břiše. Nevím čím to bylo, jestli jeho dotekem, nebo strachem z něčeho nového.
,,Tak jo, už jsme koupili pět lístků." Zazubila se Zoey.
,,Fajn, tak jdi napřed, a my za chvíli dorazíme." Použil usměv, kterým nejspíš balí holky, a Zoey poslušně odešla.
,,Poslouchá tě víc než mě." Zasmála jsem se.
,,Má ze mě větší respekt." Mrkl na mě.
,,Je do tebe zabouchlá." Protočila jsem očima.
,,Žárlíš snad?" Provokativně nadzvedl obočí.
,,Eh, co? Já? Proč?" Koktala jsem. Já nežárlím.
,,Ty vážně žárlíš?" Vyprskl smíchy.
,,Ne. To je absolutní blbost. Ani tě neznám."
,,Co není, může být..." Upřímně se usmál po tom, co odzněl jeho záchvat smíchu.
,,Jak to myslíš?"
,,Máme dva týdny na to, aby jsme se poznali." Strčil si ruce do kapes a nadzvedl ramena.
,,Dobře." Přikývla jsem s úsměvem.
,,A teď si dáme něco na kuráž." Chytl mě za ruku a táhl k nějakému stánku.
,,Prosím, dva panáky vodky." Vytřeštila jsem oči nad jeho objednávkou.
,,Bylo vám osmnáct?" Usmála se docela hezká blondýnka za kasou. 
,,Já nevím, a tobě?" Mrkl na ni. Proč mrká na všechny?
,,Tak tady to máte, dva panáky vodky." Usmála se a podala Cameronovi dvě malé skleničky s papírkem. On ji ještě naposledy věnoval úsměv, ona zamávala svými dlouhými falešnými řasami a já protočila očima.
,,El, tohle do sebe kopni." Podal mi jednu malou skleničku s průhledným obsahem.
,,To nemyslíš vážně. Je mi jen sedmnáct."
,,Ne, není ti JEN sedmnáct. Je ti sedmnáct! Tak se vzpamatuj a začni si trochu užívat. Znám tě sice jeden den, ale vím, že máš problém s tím, se odvázat..." Nechtěla jsem ho poslouchat, protože měl pravdu, a tak jsem sebrala všechnu odvahu, co mi zbyla a kopla jsem do sebe celý obsah. Popošli jsme pár metrů a Cameron vyhodil ten papírek do veřejného koše.
,,Co tam bylo?" Zvědavost mi nedala se nezeptat.
,,Její číslo." Přiznal Cameron se smíchem, a mnou projela obrovská vlna úlevy.

Omlouvám se těm pár čtenářům, že chvíli nevyšla část, ale neměla jsem nápad. Teď by mohly části vycházet tak nejméně jedna do týdne.
Byla bych ráda, kdyby jste mi zanechali vote&comment, vše ohromně podpoří. 😊😊😊