Komunita Z (pozastaveno)

4

Jídlo za moc nestálo a celá porce mi přišla strašně malá. Teda, jestli budou všechny jídla taková, tak mi nebude zbývat nic jiného, než utéct... V momentě, kdy jsem asi už po desáté otočil na talíři vidličkou vařenou brokolici a užuž jsem se začal smiřovat s tím, že ji prostě sním, mě zachránilo hlasité zacinkání na zvon, který stál kousek od učitelského stolu. Zazvonila na něj jedna z těch starších učitelek, ta co vypadala více šíleně, a stejně zněl i její hlas, který se teď ozýval přes celou jídelnu. „Je čas na odpolední praktická cvičení. Dívky mají dneska na první cvičení Damiena a chlapci budou čekat venku za levým křídlem na Janu."

Najednou se začali všichni zvedat ze svých míst. „Kam teď jdeme?" zeptal jsem se Jakea. „No teď máme 20 minut na převlečení a krátký odpočinek. Možná sis všiml, že oběd nebyl kdoví jak velký. Je to proto, abychom pak nemuseli mít dlouhou pauzu mezi jídlem a odpoledním cvičením. Velké jídlo je až večeře." „Jo to dává nějaký smysl" zablábolil jsem pod nosem.

V houfu lidí jsem došel až ke svému pokoji. Otevřel jsem pokoj a tam už byli oba mí spolubydlící. Mark, stál opřený o stůl. Byl o trochu menší než já, blonďaté vlasy, modré oči, takový árijec. John byl oproti němu i mně o dobrých deset centimetrů vyšší. Měl kaštanově hnědé vlasy a drzý výraz ve tváři. Jako první se představil John. „Ahoj. Já jsem John a to je Mark." „Ahoj, já jsem" „William, ano to už víme," skočil mi do řeči Mark a upřel na mě své modré oči. Ne prosím, jen ne další blbce a ještě k tomu na pokoji, pomyslel jsem si. Pak už ale řekl mnohem přátelštěji „Tak snad se ti tu bude líbit. Učení tu je v pohodě, volného času celkem dost a holky ujdou. Jen si dávej pozor na Adamse, ten umí být celkem nepříjemný." „Jo už jsem si stačil všimnout," přisvědčil jsem. „A co že se dělá na tom odpoledním cvičení?" Oba se usmáli. „Uvidíš, myslím, že tě to bude bavit," řekl John.