Komunita Z (pozastaveno)

7

Nějak jsem to přežil až k večeři. Dokonce jsem přestál i druhé praktika, které byly tentokrát zaměřené na strach. Celkem ironie, že první den, co tu jsem, máme tohle téma. Jana krátce mluvila o strachu a o jeho překonávání. Ne že bych si z toho pamatoval něco víc, než její oči. Pak jsme měli za úkol jeden po druhém vylézt na kašnu a se zavřenýma očima spadnout dolů, kde všichni ostatní chytali do náruče toho padajícího jedince. Mělo to procvičovat překonávání strachu a taky důvěru v tým, nebo něco takového. Pak následovalo ještě pár aktivit, které už nebyly tak zajímavé.

Večeře byla zase v obrovské jídelně, a i když byla tato místnost trochu ponurá a zdi byly z holého kamene, působila na mě příjemně. Možná to bylo tím obrovským krbem, ve kterém praskalo dřevo a proudilo z něj teplo, ale poprvé jsem za ten první den tady pocítil, že by se toto místo mohlo stát mým domovem.

Jedli jsme vydatnou hrachovou polévku a potom následovala pečeně s brambory. Oproti malému obědu byla večeře velká jako kráva. Venku začala bouřka a kapky deště rychle klouzaly po oknech. Přemýšlel jsem, jestli tady doopravdy zapadnu. Když už nic, pořád to asi bude lepší, než to místo odkud jsem přišel.

Damien pronesl pár slov o tom, že ve 22:00 je večerka a abychom všichni pamatovali na to, že do 21:30 už musíme být všichni na svých pokojích. Krátce se i zmínil o odpoledních praktikách. „Nezapomeňte, že za týden bude každoroční celodenní praktické cvičení, kde si ověříme všechny vaše dovednosti."

Odebrali jsme se na pokoj. Posadil jsem se na postel a začal jsem do skříně vybalovat pár svých věcí. „Hele Williame, nechceš se jít seznámit s ostatníma? Že bychom zašli k někomu na pokoj?" zeptal se mě Mark. „Díky, ale dneska se už na to nějak necítím. Bylo toho všeho hodně. Však víš... Nové prostředí, noví lidé, do toho oči od Jany." „Jo takový všední den," zavtipkoval John. „Jo přesně. Takže víš co, já si teď vybalím a pak se půjdu asi natáhnout, dobře? A seznamování necháme na zítra."

Usnul jsem překvapivě rychle, ale uprostřed noci jsem se probudil. Noční klid rušilo jen bubnování deště do oken a občasné zaburácení hromů. Podíval jsem se na Marka a Johna, oba už spokojeně spali ve svých postelích. Podíval jsem se na židli, kde ležela moje nová složená uniforma. Tohle je můj nový domov, pomyslel jsem si a opět jsem usnul.