Kočky z horských jeskyní

Vetřelec

Začal foukat noční vánek a jemně zčechral srst staršímu kocourovi, který seděl kousek od svého tábora. Pomalu, pravidelně otáčel hlavu a stříhal ušima, aby mu neunikl jediný spadlý kamínek nebo prasknutí větvičky. Nesměl dopustit, aby se na jejich území, a nedej Hvězdný klane, do tábora dostali nějací vetřelci. Bílý vichr soustředěně nasál vzduch a s klidem zase vydechl.

Žádní vetřelci. Dnešní noc bude poklidná...

Vítr zesílil a velký bílý kocour znovu začichal. Tentokrát ho do čenichu udeřil slabý, ale podivný pach. Otočil hlavu tím směrem, postavil se, a opatrně se rozeběhl ke Slunečním skalám. Běžel tiše a neslyšně, zatímco se mu hlavou honila spousta myšlenek.

Ty rybí lebky si nedají pokoj, pomyslel si, když už se ke skalám blížil. Štvalo ho, že členové Říčního klanu nemají dostatek rozumu na to, aby si hleděli svého území.

Zpomalil a znovu zavětřil. Opět ten pach, už musí být blízko. Přikrčil se a nastražil uši.

Po chvilce zaslechl písknutí, mlaskání a svižné tiché kroky. I přes všechnu tmu se mu panenky zúžily do čárek. Oni loví na našem území, proběhlo mu hlavou. Za to zaplatí...
Vtom spatřil podivného kocoura a překvapeně zalapal po dechu. Pamatoval si ho. Tmavě šedý, černé pruhy po těle, černé tlapky, bílý pruh na zádech a bílé břicho. Musel to být on...
Pak ho ale zarazila další věc. Ten pach...už chápal, proč mu přišel tak povědomý a přesto divný. Cítil z něj Hromový klan, ale zároveň i trochu Stínového...a kapku Říčního.

Zmateně zacukal fousky. O co tady jde? A kromě toho...tenhle kocour má být už dávno mrtvý!

Tenhle kocour se otočil a Bílý vichr zpozoroval myš v jeho tlamě. Tato skutečnost ho pěkně naštvala, ale stále ho brzdil fakt, že vidí jednu z dávno zmizelých koček svého klanu.

Nakonec, namísto zuřivého napadení vetřelce, pomalu vyšel z keře, ačkoli tomu sám moc nevěřil

„Černý pazoure," oslovil lovce. Ten se překvapeně otočil k němu. „Co...Co tu děláš? Jak to, že jsi naživu?"
„Nepřibližuj se!" prskl a hřbet se mu naježil. „Drž se dál!"
Bílý válečník si všiml, že bývalý člen Hromového klanu nemá ocas. Jeho žluté oči ale byly ty stejné, jaké znal.
„Pazoure...vždyť...máš být mrtvý!" zavrčel tiše. „Co tady potom děláš?"
„Řekl jsem, ať se držíš dál, Bílý vichře!" zavrčel Černý pazour. „Nech mě odejít, Hromový klan jednu pitomou myš postrádá!"
„Ne dneska..."
Bílý vichr vytasil drápy a rozběhl se proti vetřelci. Ten popoběhl do strany, země pod ním se zvířila a on se odrazil, přičemž drápy na jeho zadních nohou zasáhly Vichrův obličej. Válečník krátce zavřeštěl a pokusil si vymanit prach z očí. Hned na to spatřil Černého pazoura, jak uhání pryč od řeky přes les. Dal se do jeho pronásledování. Nedostane tu myš zadarmo!

Lovec ale lesem běžel jen krátce. Po nějaké době zahnul doprava k lidské stavbě jménem Řezárna, které se kočky obvykle vyhýbaly. Když bílého válečníka nesetřásl ani tam, pokračoval po cestě, pak zpět do lesa a poté zamířil k Hadím skalám. Bílý vichr byl vytrvalý, ale i chytrý a rychlý. I přes Pazourův náskok se k němu celkem rychle blížil. Dohnal ho právě u Hadích skal.

Odrazil se a srazil bezocasého kocoura k zemi. Ten vyplivl myš a ohnal se po něm svými zuby. Bílý vichr uhnul jen taktak a drápy z jeho pravé přední tlapy zasáhly Pazourovu tvář. Ten zasyčel, znovu popadl myš a začal couvat. Jeho žluté oči ve tmě světélkovaly jako dva zlaté měsíce. Celou dobu syčel, ale ustupoval. Myši se ale vzdát nehodlal.
„Pazoure, nechovej se hloupě..." nabádal ho Bílý vichr. „Býval jsi členem našeho klanu. Buď nám projev věrnost a vrať se domů, nebo tu nech myš a odejdi!"
„Jsem věrný SVÉMU klanu!" zavrčel hluboce vetřelec. „Nech...mě...odejít..."

Bílý válečník naklonil hlavu na stranu.

„Jakému klanu?"
Pruhovaný kocour si náhle uvědomil, že nejspíš řekl moc a začal couvat rychleji. Pak se dal na útěk, vyběhl na jednu z Hadích skal a skočil. Válečník Hromového klanu trochu poplašeně vyběhl za ním, ale na vrcholku se zastavil a pozoroval, jak bezocasý kocour utíká cestičkami mezi skalami.
Jak to mohl přežít? Vždyť je to taková výška, honilo se Vichrovi hlavou.
Seběhl dolů a vydal se za ním.

Znovu ho spatřil právě na kraji území Hromového klanu. Černý pazour však utíkal dál směrem k horám a zaběhl do malého borovicového lesa. Tam nikdy nikdo nechodil, nebyla tam potrava a ve dne tam často procházeli dvounožci. Bílý vichr si nebyl jistý, jestli ho má sledovat i tam, ale pokračoval.

Náhle zaslechl divoký řev a přejel mu mráz po zádech. Bylo to těsně po tom, co vběhl do lesíka. Uslyšel ještě zvuk sloupnutí kůry, než na něj dopadla šedivá kočka se světlým obličejem a bílými tlapkami. Sytě modré oči byly plné nenávisti, ale ne touhy po boji. Chytla ho za kůži na rameni, ale bylo vidět, že není tak silná, aby ho odhodila. Proto ho jen, ne zrovna příjemně, odstrčila od sebe a zle zasyčela.

„Drž se od našeho území dál a budeme si rozumět," prskla dřív, než Bílý vichr stihl cokoliv říct. Pak se stáhla do stínu, aby si nestihl pořádně všimnout, jak vypadá. „A jestli tě znova uvidím nahánět někoho z našeho klanu, poneseš si následky v podobě jizev a potrhaných uší. Vrať se, odkud jsi přišel."
„Lovil na našem území," bránil se válečník.
„A ty jsi jen jednu délku ocasu od našeho. Jdi."
Bílý vichr stáhl uši dozadu, ale nakonec udělal, co mu řekla. Nechtěl žádné další potíže.

Zamířil zpět na území Hromového klanu. Po cestě si uvědomil, že ho pronásledování bývalého člena jeho klanu mohlo odlákat od jiných vetřelců. Zrychlil běh, ale i když potom prošel celé území skrz na skrz, necítil přítomnost nikoho jiného, než svého klanu a bezocasého kocoura, který před chvílí zmizel na své území.
Začalo svítat a první sluneční paprsky začaly zahřívat jeho zpocenou srst. Pomalým krokem zamířil k táboru, chtěl si odpočinout od toho šíleného běhání po lese. A taky to musel nahlásit. Nejen to, že měli na území vetřelce, ale i to, že nejspíš existuje jiný, dosud neznámý klan.

Snad se nový příběh bude líbit :) každopádně děkuju všem, co mě sledují :*