Kočky z horských jeskyní

Uvnitř hory

Tichá říčka šla vepředu, bezocasý kocour vzadu.
Sluneční záře to celé moc nechápala. Nejdřív to vypadá, že je tenhle klan rozsápe zaživa a teď se jim snaží pomoct? Otočila se na Zjizveného, který zmateně a zároveň trochu bázlivě zacukal fousky. Přes jeho rameno se podívala dozadu ke kocourovi z cizího klanu a pak ji to trklo. 
To musí být Černý pazour, vzpomněla si na to, jak ho Bílý vichr popisoval. Možná...Možná nám pomůže, pokud se něco stane. Přeci býval v našem klanu...

Po chvilce si uvědomila, že celou dobu kličkují mezi jednotlivými horami. Snažila si pamatovat odbočky, ale všechno tu vypadalo stejně. Nakonec toho nechala s pocitem, že se odsud případně dostanou pomocí čichu. 
Zastavili se až u podivné hory, která po sobě měla něco jako bubliny. Asi ve středu spatřila mladá válečnice celkem velkou jeskyni, která otevírala výhled na západ. 
"Doufám, že umíte šplhat," zavrčel kocour vzadu a přešel k Bělokrkovi. "Půjdete za námi. Kdo se ztratí, má smůlu."
"Jak to myslíte?" otázala se Kamenná tvář. 
"Uvidíš." Tichá říčka došla k velkému kameni a po chvilce zmizela. Sluneční záře si až zblízka všimla, že se za kamenem nachází díra někam pod zem. Nejistě tam vlezla, následovaná svými třemi společníky a Černým pazourem. Uvnitř byla tma, ale ne tak velká, aby jí zaslepila. Potom se jejího čumáčku dotkla špička léčitelčina ocasu. Bylo jasné, že jestli ji teď ztratí, ztratí se kvůli ní a všichni ostatní. Musela se soustředit. 

Začali šplhat po holých kamenných zdech, které často klouzaly pod tlapkami a nedalo se do nich zaseknout drápky. Bylo to těžké a občas se muselo přeskakovat z jedné na druhou, ale všichni čtyři válečníci to i přes svá zranění celkem zvládali. 

Konečně Sluneční záře spatřila světlo a vyškrábala se za ním. Potom zůstala udiveně zírat. 
Museli být právě v té velké jeskyni, kterou viděla nad nimi veprostřed hory. Byl z ní ale úžasný výhled do krajiny. Spatřila borovicový lesík, území svého klanu a ostatních klanů, viděla dokonce i spoustu staveb dvounožců. Přitom si s její srstí pohrával ledový vítr. 
Až moc ledový. Stáhla se pryč od kraje a zamířila hlouběji do jeskyně. Tichá říčka šla stále před nimi a určovala směr. Kolem nich mezitím prošlo několik dalších koček. Jedna z nich, černá s bílými packami a koncem ocásku, se po nich nedůvěřivě podívala tmavě modrýma očima. 

Léčitelka je pak zavedla na zvláštní malé místo. Sluneční záři došlo, že musí být v jedné z těch bublin, co viděla na povrchu. 
"Lehněte si," přikázala stříbro-bílá kočka a očichala zraněnou tlapičku Zjizveného oka. Potom vzala ze země kousek dál pár kostiček ledu a přitiskla mu je na ránu. 
Válečník jemně sykl bolestí, ale nebránil se. Dokonce to vypadalo, že mu schlazení rány dělá dobře. Tichá říčka pak začala žvýkat nějaké lístečky a pak mu zelenkavou směs opatrně nanesla na zranění. Potom ale něco chytla a prudce škubla. Zjizvené oko nevypadal, že by postřehl nějakou bolest, ale přesto ho překvapilo, když spatřil v léčitelčiných zubech podivný střep. 
"Co to je?" zeptal se. 
"Netající led," mňoukla Tichá říčka. "Dvounožci si z něj vyrábějí divné věci. Když je rozbijí, vzniknou tyhle ledové střípky. Jsou ostré a nebezpečné."
Poté se podívala na zranění Bělokrka, ale ten byl jen trochu podchlazený. Válečnice z Hromového klanu se zdála být celkem v pořádku. Když prohlížela ránu na břiše Kamenné tváře, šedá kočka nevypadala právě nadšeně. Léčitelka se na ni starostlivě podívala. 
"Jak se cítíš?"
Válečnice mlčela. Stříbro-bílá kočka se otočila na její společníky. 
"Budete tu muset chvíli odpočívat, alespoň po zbytek tohoto dne a příští noc. Ale u ní...to bude asi déle..."
"Cože?" nechápal Bělokrk. "A...co je s ní?"
"Má vážné zranění na břiše...upřímně, nevím, jestli to zvládne."
"Kamenná tváři..." mňoukla smutně Sluneční záře. "Proč jsi nám o tom neřekla?"
Válečnice Větrného klanu sklopila zrak do země pod sebou, ale nedala najevo ani smutek ani provinění. Náhle oči vytřeštila, protočila panenky a hlava jí padla na zem. 
"Ne!" vykřikla zlatavá kočička. "Není mrtvá, že ne! Tichá říčko!"
"Ještě žije, ale tlukot srdce zpomaluje," sdělila léčitelka po přiložení ucha na šedou zjizvenou hruď. Pak se otočila k východu. "Dešťovko!"
Dovnitř ihned přiběhla světle rezavá kočička s výraznějším obličejem, packami a ocáskem. 
"Dešťovko, potřebuji led nebo sníh a pár bylinek z kraje hor. Řekni Flíčkovi a Včelce ať ti pomůžou, musí to být rychle."
Rezavá kočka přikývla, vrhla na nově příchozí zlý pohled a odběhla. 

Po chvilce se objevila s několika bylinkami v tlamičce. Bylinky však byly pokryté hromadou sněhu. Se stejnými věcmi se objevil i mladý bílý kocourek s mourovatým vrškem hlavy a hnědá kočička s hodně hustým světlým ocasem a černými špičkami tlapek. Všichni tři položili věci k léčitelce a zamířili k odchodu. 
Ti dva mladí musí být učedníci, napadlo Sluneční záři. Jaký tu asi mají život..?
"Můžeme nějak pomoct?" zeptal se Bělokrk, když viděl, jak Tichá říčka léčí raněnou válečnici. 
"Pomůžete mi, když se vyspíte," zasyčela. "Spánek někdy dělá divy. Kromě toho, já potřebuju klid na práci a ona na odpočinek."
"Jak máme vědět, že nás nezabiješ ve spánku?" zavrčel Zjizvené oko nedůvěřivě. 
"To by znamenalo, že jsem vás léčila zbytečně."