Kočky z horských jeskyní

Hromový válečník a vzkaz

Žlutá kytka s malými kvítky, honilo se mladé válečnici hlavou, když uháněla z hor na západ. Pod sebou má velké listy...

Pak, jako kdyby si uvědomila, co vlastně dělá. Běžela sice na území svého klanu...ale...šla tam vlastně krást pro Horské kočky. Jakmile ucítila pach Hromového klanu, zabrzdila. Před ní se rozkládal hustý les. 
Náš...klan to jistě pochopí, pomyslela si. Kromě toho...ty kytky jsou tady na kraji, ne?
Po chvilce skutečně rostlinu spatřila a rozběhla se k ní. Vytrhla ji i s kořínky a rychle se rozběhla nazpátek. Když tu najednou...
"Sluneční záře!"
Znenadání ji předběhl menší kocour. Měl připláclé uši, velké oranžové oči, šedavou barvu a na zádech měl bílý flek. Stejně bílé měl i packy. 
Sluneční záře ho moc dobře znala. Vyrůstali spolu, měli stejného učitele a i válečníky se stali v ten samý večer. 
"Mračný drápe!" Rozběhla se k němu a otřela se o něj, přičemž šťastně zavrněla. Zdálo se jí to jako věčnost, co ho viděla naposledy, přitom to bylo jen pár dnů. 
"Sluneční záře! Ty jsi zpátky!" Přitiskl svůj čumáček na ten její. "Musíš mi toho tolik povědět! Pojď, půjdeme do tábora a pak si něco nalovíme!"
"Mračný drápe...já...nemůžu..."
"Proč ne?" Jeho pohled sklouzl na bylinku v její tlamě. "Co to máš? Kam to neseš?"
"Horské kočky umírají."
"Kdo že?"
"Horské kočky...ten nový klan. Já a ostatní klanoví válečníci jsme jim slíbili pomoc s hledáním nového území. Až pak se můžeme vrátit domů."
"Takže..." Válečník se náhle zamračil. "Takže ty...kradeš na našem území byliny? Pro ně?!"
"Mračný drápe, ty..."
"Zrádkyně..." dostal ze sebe. "Jak jsi mohla...takhle zradit Hromový klan?"
"Nikdy náš klan nezradím!" mňoukla sebevědomě Sluneční záře. "Protože chci, aby o tomhle Modrá hvězda věděla. Běž jí to říct. Na téhle rostlině totiž může viset několik životů!"
Jakmile dokončila větu, zamířila zpět na východ k horám. Cestou vytrhla ještě jednu rostlinu a pak už svému kamarádovi zmizela z dohledu. 

"Tichá říčko!"
"Sluneční záře! Jsi tady!" Léčitelka Horských koček vypadala překvapeně a šťastně zároveň. Přebrala od žluté kočičky rostliny a začala je žvýkat. 
Válečnice Hromového klanu mezitím pohlédla na raněné. Každý z nich měl vlastní, celkem neupravený pelíšek ze suché trávy.
Dešťovka ležela v rohu jeskyně a lízala si packu. Teď už se na Záři nedívala tak nenávistně, jen se usmála a pak udělala podivný úšklebek. Vypadala v pořádku, na ranách měla přiložené pavučiny, jejichž středy byly trochu nažloutlé. Bylo jasné, že na její rány použila Tichá říčka tu samou rostlinu. 
Zabiják v klidu spal stočený v klubíčku, Chladný dřímal opřený o zeď jeskyně. Bylo ale vidět, že se mu nespí zrovna dobře. Na boku měl dlouhou hlubokou ránu a svou pravou tvář měl celou od krve. Ze spaní občas sykl bolestí. 
Flíček a Včelka si povídali na opačném konci jeskyně. Zdálo se, že se hnědé učednici povedlo v jeskyni ulovit krysu, protože přesně to leželo u jejich tlapek. Učedník s mourovatým ocáskem vypadal, že se zotavuje celkem dobře. 

Tygří stín, který si do teď olizoval některá drobná poranění, se náhle zvedl a zamířil k sedícímu Bleskovému drápovi, který se tvářil poněkud uzavřeně. 
"Dostane se z toho," zavrněl a zabořil čumáček do jeho srsti. "Jen musíme chvilku počkat."
"Já vím..."
Až teď si Sluneční záře všimla, že sedí u Jinovatky. Velitelka Horských koček spala, zatímco jí její zástupce čistil srst a některé neošetřené rány.
"Bleskový..." ozvala se Tichá říčka a naznačila, aby jí uhnul. "Chci jí ošetřit." Když tak učinil, přiložila kočce se světlými pruhy na rány kousky pavučin, ve kterých byla spousta rozžvýkaných žlutých kvítků a pár kousků ledu.
Potom se bílo-stříbrná kočka podívala na hromovou válečnici.
"Pojď prosím stranou."
"Co se děje?"
"Upřímně..." Léčitelka zastavila kousek dál za rohem. "Překvapilo mě, že ses vrátila. Mohla jsi...utéct a vrátit se ke svému klanu." 
"Mohla," přikývla Sluneční záře. "Ale nemohla jsem nechat Horské kočky zemřít."
"Díky za tvou laskavost," zavrněla Tichá říčka. "Vyřiď pak svému klanu, že může kdykoli počítat s naší pomocí."
"S radostí."
Obě na sebe kývly. 
"No, půjdu pomoct Bělokrkovi odklízet ten sníh, co ještě zbyl," mňoukla válečnice a zamířila k odchodu. "Ráda jsem pomohla..." 
Náhle se ozvalo sípavé kašlání. Léčitelka zastříhala ušima a prudce se otočila. 
"To je Jinovatka..."
"Říčko!" ozval se vzápětí hlas Bleskového drápa. "Je vzhůru!"

Obě kočky tryskem přiběhly do léčitelčiny jeskyně. Jinovatka se nadzvedávala předními packami a pokoušela se vstát. Zadní nohy však měla ještě slabé, takže je trochu táhla za sebou. 
"Nech toho!" okřikla ji bílo-stříbrná kočka a chytla za kůži na krku, aby ji položila do pelíšku ze suché trávy. Velitelka se jí ale vyškubla. 
"Měla jsem sen!" vyhrkla a znovu zakašlala. "Hvězdný klan...mi...vzkázal..!"
"Pomalu..." Hnědý mourek jí trochu stiskl krk, aby byla chvíli zticha. Když ji pustil, její dech se začal pomalu uvolňovat.  
"Je...Je to důležité..." řekla pak už trochu mírněji, ale v jejím hlase byla přesto slyšet starost a něco jako strach. "Hromový klan..." Naposledy si odkašlala. "Hromový klan přijde na naše území!"
"Cože? Proč?" ozvala se z rohu Dešťovka. 
Sluneční záře sklopila uši. 
"Já..." mňoukla skoro neslyšně. Přesto se na ni zaměřila většina očí. "Já...když jsem šla pro tu kytku, uviděl mě můj kamarád z klanu a..." Z jejího pohledu čišela vina. "...myslel si, že jsem náš klan chtěla zradit, tak jsem ho poslala, ať o tom řekne Modré hvězdě. Je to správná velitelka, nikdy nenechá jen tak někoho umřít, tak jsem si říkala...že když o tom bude vědět, povolí to..."
"Ty..." zasyčel Bleskový dráp a jeho uši se obrátily dozadu. 

"Nech ji," zadržela ho Jinovatka. "Udělala správnou věc." Potom se trochu nemotorně zvedla z pelíšku a zamířila ven z jeskyně. Po chvilce se vrátila, v tlamě měla jednoho z hlodavců, co předtím ulovili. 
Do doupěte Tiché říčky náhle přišel Bělokrk, doprovázen Kamennou tváří a ještě rozespalým Zjizveném okem. Všichni důležití už byli přítomni. 
"Máš tušení, co by váš klan mohl po nás chtít?" otočila se velitelka Horských koček na Sluneční záři, zatímco spokojeně hltala hraboše. 
"Nevím," zavrtěla žlutavá kočka hlavou a vzory karamelové barvy, jenž měla všude po srsti, se jí nervózně zavlnily. "Je možné, že jsi jdou pro mě, protože chce Modrá hvězda slyšet pravdu na vlastní uši. Taky je tu ta možnost, že uznala, že pro náš klan nepředstavujete hrozbu, ta se chce domluvit, ale...bohužel je tu i ta varianta, že to Mračný dráp špatně vysvětlil a můj klan si myslí, že jste mě ke krádeži té rostliny donutili, takže..."
"Chápu," skočila jí Jinovatka do řeči a švihla ocasem. Pak se otočila na velkého hnědého mourka, jenž seděl vedle ní. "Bleskový, potřebuji, abys zítra hned od rána vedl stráž. Zaměřte se směrem na západ. Pokud spatříte Hromový klan, informuj mě."
"Dobře," kývl válečník a zamířil do svého pelíšku. Musel se připravit na zítřejší hlídku. 
"A co ty?" zeptal se Zjizvené oko velitelky. 
"Já? Budu si chtít s Modrou hvězdou popovídat osobně..."

Moc se omlouvám, že další kapitola vychází až dnes, ale dřív to opravdu nešlo. Měla jsem dost práce a myslím, že všichni z nás víme, co za to může - škola! 
Každopádně, tady je další kapitola :) 
Jinak moc moc moc moc moc děkuju za víc jak 300 přečtení! Je to opravdu úžasné, vidět, že něco, co mě baví psát, někoho baví zase číst. Díky díky díky! :3