Kočky z horských jeskyní

Flíčkův útěk

Tři noci uběhly rychle jako voda a mezi Horskými kočkami začala panovat nervozita. Zatímco Jinovatka spala, Bleskový dráp rozdělil válečníky na skupiny. První měla krýt záda Zabijákovi, další měla nést kořist a Říččiny vzácné bylinky do bezpečí, poslední měla udržovat všechny pohromadě, zatímco on s velitelkou budou určovat směr. Klanoví válečníci se rozdělili. Všichni se zkrátka připravovali na odchod z tohoto území. 

Slunce právě začalo nabírat oranžovou barvu, když se do tábora Krvavého klanu připlazil Flíček. Jeho bílá srst byla potřísněna krví a v tlapce měl zaražen kus netajícího ledu. Kulhal a občas bolestně kníknul. 
"Pojď sem!" prskla na něj tmavě hnědá kočka, ležící v dutém velkém pařezu hned na kraji celého tábora. "Dělej!"
"Ale...já musím za léčitelem..."
"Dělej!" 
Učedník nejistě svěsil ocas a zamířil do jejího úkrytu. Pak uslyšel slabá mňoukání a prskání. 
"Válečníci mají u léčitele vždycky přednost," zapředla kočka mírnějším tónem a posunula se kousek dál, aby mu udělala místo. 
"Ty...se staráš o všechna koťata?" Flíček měl co dělat, aby na některé z droboučkých tělíček nešlápl.
"Ano, tohle je školka."
Kočka se pousmála, ale v jejím úsměvu byla vidět i trocha smutku. Chápal proč. Tahle školka nebyla moc velká a byla téměř odříznuta od zbytku klanu. Krvavý klan měl zjevně ke koťatům jiný vztah než všechny ostatní.  
"Pojď sem, očistím ti ty rány...a bude to chtít vytáhnout ten ledový střep."
To udělala jako první, přičemž měl mladý kocour co dělat, aby nezavřeštěl. Z rány se vyhrnula krev a zašpinila celou jeho tlapku. 
"Děkuju," zavrněl a vděčně se o ní otřel. "Ty jsi jediná, komu tady nevadím."
"Říkala jsem ti, ať mě bereš jen jako pomoc..." zamručela, ale také se o něj otřela. Když mu pohlédla do obličeje, měl trochu nejistý výraz. "Co se děje?"
"Mám strach..."
"Oni také..." Zvedla svůj hustý ocas, za kterým se krčily dvě malé chlupaté kuličky. Z jejich modrých, nedávno otevřených očí čišel strach, ale zároveň trocha zvědavosti. Na občasné Flíčkovy návštěvy si stihly zvyknout, ale rozhodně nebyly zvyklé na něj. 
Bílý kocourek z nich nedokázal spustit oči. Věděl, jak jsou malá a slabá, ale přesto musel podstoupit tuhle těžkou výzvu. 
"Hlíno..." oslovil tiše hnědou kočku. "Bude to...bezpečné?"
"Moc dobře víš, že ne," mňoukla Hlína a zadívala se na něj vážným pohledem. "Ale věřím ti a stejně tak i Horským kočkám. Pokud u nich Kouřový dráp našel oporu, jsem si jistá, že ona najdou také."
"Ale co když..?"
"Dokážeš to, Flíčku." Přitiskla svůj čumáček na jeho. "Zachraň je."
Zastříhal ušima a přikývl. Nesmí ji zklamat. Pokud to nezvládne, tato dvě koťata zemřou. To nesměl dopustit.
"Dobře..."
Opět se pustila do čištění jeho ran na těle a dodala, že mu některé nechá trochu otevřené. Nakonec by ho to mohlo i ochránit. 

Jen co vylezl z jejího doupěte, oddechl si, protože se slunce moc daleko nepohnulo a svižným krokem zamířil k doupěti učedníků. To tvořil bezový keř. Nejistě se rozhlédl po táboře. Válečníci zalézali do svých doupat a připravovali se na krátký spánek. Jakmile začne měsíc stoupat vzhůru, znovu se probudí a půjdou hlídat. Hlídat, lovit, trénovat souboje...možná zabíjet. Nad tím ale Flíček přemýšlet nechtěl. Musel se soustředit na únikový plán. 
Vlezl do doupěte a začal se čistit, jako kdyby měl jít za chvíli spát. Ostatní učedníci, jejichž jména ani neznal, si ho nevšímali a pomalu se ukládali ke spánku. 

Slunce nabralo tmavě oranžovou barvu a kocourek se podíval na spící kočky kolem. Potom se opatrně a tiše vyplížil ven. 
Překvapilo ho, jak je takhle na večer tábor tichý. Z válečnických doupat okolo se ozývaly pravidelné dechy, které rušil jen vítr mezi listím, a všude kolem se rozlévala atmosféra klidu. 
Kdyby to jen nekazil ten pach krve, pomyslel si smutně, ale pak se otočil a tiše se rozběhl ke kraji tábora, kde měla pelíšek Hlína.