Dangerous Angel - Czech Story

5. part

Pohled Harryho

Mezi dveřmi jsem zahlédl dvě osoby, myslím, že byli z mladšího ročníku. Blížili se sem a já nevěděl, co dělat. Nesměli mě vidět, jak se baví s Abby. Vím, že jí to bude bolet a, že mě zase bude nenávidět, ale já neměl na vybranou. Nevím, jak se to stalo, ale zajímala mě víc než obvykle. Nemám tušení, co se to se mnou za těch pár dní stalo. Vždycky když jsem jí viděl, měl jsem úsměv na tváři. Padal jsem do kolen, když jsem jí viděl usmívat se, smát se, ale zase mi trhalo srdce, když byla smutná. Nejhorší pocit byl, že jsem jí smutnou dělal já.

,,Co si myslíš, že tu děláš?!‘‘ vyjekl jsem na ní. Lekla se a tím poskočila. Podívala se mi do očí a já v nich viděl strach, bolest a zklamání. Ano to zklamání jsem byl já. Nejradši bych si nafackoval.

,,Stylesi, nech jí na pokoji!‘‘ ozvalo se ode dveří, kde stáli dvě dívky. Jedna byla černovláska a druhá hnědovláska. Obě mi byli povědomé, asi jsem je někdy potkal na chodbě.

,,Nepleťte se do toho!‘‘ okřikl jsem je. Začínala mnou proudit zlost. Co se do toho vůbec pletou? Nic jim do toho není! Černovláska vešla do místnosti a popošla k Abby, které se už hrnuli slzy do očí. Abby jí zareagovala, ale nevšímala si, že jí chtěla pomoc. Rychle si sebrala své věci a utekla. Ještě jsem si všiml, jak jí slzy tečou po tváři. Bolelo mě to. Já jsem takový vůl…

Pohled Abby

Udělal to zase. Proč jsem tak naivní a skočím mu na to? Jsem taková kráva! Nejdřív je na mě hodný a pak na mě zase křičím. I když jsem mu s očích viděla, že ho to mrzí. Poté se tam objevily dvě dívky a zastaly se mě. Tohle jsem opravdu nečekala. Nikdy bych si nemyslela, že by se mě někdo zastal, hlavně před Harrym. Jedna z nich pomalým krokem, přišla ke mně, ale já jí ignorovala. Zrovna teď jsem odsud musela vypadnout. Popadla jsem svůj batoh a vyběhla z místnosti. Slzy se mi kutáleli po tváři, až jsem neviděla na cestu a srazila se s profesorem.

,,Smithová!‘‘ okřikl mě profesor, jako co si to dovoluju do něj vrazit. Poodstoupila jsem od něj a otřela si oči. Samozřejmě jsem měla oči rozmazané od řasenky, ale neřešila jsem to.

,,Omlouvám se, pane profesore. Nechtěl jsem do vás vrazit.‘‘ podívala jsem se na něj a pak do země. Viděla jsem, že je rozzuřený.

,,Nemáš náhodou hodinu?‘‘ zeptal se mě.

,,Já-Já...‘‘ zakoktala jsem se.

,,Přestaň koktat a mluv!‘‘ okřikl mě. Nevěděla jsem, co říct a tak jsem se rozbrečela.

,,Dobře tedy. Jsi po škole a teď se běž umýt a zpátky do třídy!‘‘ řekl mi a odešel. Jsi po škole. Pořád mi to znělo v hlavě. Nikdy jsem nebyla po škole až teď. A to jen kvůli tomu idiotovi Stylesovi. Odebrala jsem se na záchodky a upravila jsem se. Čekala jsem, až zazvoní na další hodinu, abych nemusela vykládat prostorům, kde jsem byla. Zazvonilo a já se přesunula na hodinu. Zbývaly mi tři hodiny učení a pak hodina a půl ve třídě, kde budu sedět sama a dívat se do zdi. Paráda.

Vyučování skončilo a já se vydala do třídy A325. Tam prosedím nic nedělání, hodinu a půl. Štěstí je, že kluci končí předně, tak jak mě skončí po škola. Aspoň jim nebudu vysvětlovat, co jsem dělala, že jsem skončila po škole.

Pomalým krokem jsem došla ke třídě a opatrně sáhla po klice. Otevřela jsem dveře a uviděla prázdnou třídu, až na jedinou osobu, která stála u okna. Zatajil se mi dech, když jsem zpozorovala hnědé kudrnaté vlasy. Byl tady. Potichu jsem za sebou zavřela dveře a přešla k první lavici. Sedla jsem si nejopatrněji, aby si mě nevšiml, ale mýlila jsem se. Jak jsem dosedla na židli, tak se ke mně otočil čelem a podíval se na mě. Odvrátila jsem obličej a posadila se rovně směrem k tabuli. Nechci s ním mluvit. To kvůli němu jsem tady, to on za to může. Ale proč je tady? Chtěla bych znát odpověď, ale nejde to. Nemůžu. Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl a šel ke mně pomalým krokem. Zatajila jsem dech. Viděla jsem jeho stín, jak stojí za mnou. Bála jsem se. Hrozně moc jsem se bála.

,,Abby?‘‘ promluvil na mě jeho chraplavým hlasem. Po celém těle jsem měla husí kůži, jak vyslovil mé jméno. Jen on ho vyslovovat o něco jinak, než ostatní. Bála jsem se, co bude následoval. Co mi dalšího řekne nebo udělá. Slyšela jsem, jak se znovu zhluboka nadechl a chtěl něco říct, ale přerušili ho otevírající dveře. V nichž stála profesorka s červenými brýlemi na nose a vlasy v culíku.

,,Oh. Jste tu jen dva.‘‘ podívala se po třídě, ,,Dobře, takže já si musím něco zařídit. Vy tu budete v tichosti a nic nebudete vyvádět.‘‘ ukázala na nás dva prstem. Ještě se jednou podívala po třídě, otočila se a odešla. Tohle je fakt moje smrt. Budu taky se Stylesem sama. Sama.

Vyndala jsem si z tašky mobil a najela na nějakou hru, co tam mám. Nechtěla jsem se s ním bavit, hlavně ne po tom, co se dneska už stalo. Pořád stál za mnou a já cítila, že na mě kouká. Ignorovala jsem ho, nebo spíš jsem se snažila, ale moc to nešlo. Chtěla jsem vědět, proč tu je, proč se ke mně chová, jak se chová.

,,Co tu děláš, Harry?‘‘ zeptala jsem se ho stále otočená k němu zády. Nechtěla jsem se na něj podívat.

,,Jsem po škole.‘‘ odpověděl. Uchechtla jsem se a otočila jsem se na něj čelem.

,,Ne, co děláš tady. Učitel tě nechytil, nebo snad jo?‘‘ řekla jsem. Nemyslím si, že by ho učitel chytil. Po té, co jsem odešla z té místnosti tam zůstal. Mlčel. Nic mi neopověděl.

,,No?‘‘ zeptala jsem se ho nedočkavě na mojí otázku.

,,Přiznal jsem se.‘‘ odpověděl mi. Vyvalila jsem na něho oči, nechápala jsem to. Proč by se přiznal?

,,Proč? Proč ses přiznal?‘‘ nedalo mi to. Musím to vědět. Zakroutil hlavou a podíval se někam jinam.

,,Protože jsem se ti chtěl za to, co se dneska stalo omluvit.‘‘ podíval se na mě. Nemohla jsem popadnout dech, za to co vyšlo z jeho úst.

,,Cože?‘‘ podívala jsem se na něj. Přešel opatrně ke mně. Chytil mě za ruku a podíval se mi do očí. Chtěla jsem ucuknout, ale nešlo to. Byla jsem jako z kamene.

,,Omlouvám se. Mrzí mě, že jsem na tebe dneska vyjel. Jsem kretén, já vím.‘‘ mezitím co se mi omlouvat se mi pořád díval do očí. Nepřerušil oční kontakt, jen jeho stisk na ruce zesílil. Nebolelo to, spíš to bylo příjemné.

Jenže mě jeho výmluvné, nepravdivé omluvy nezajímaly a tak jsem oční kontakt utnula a vytrhla se z jeho sevření. Přesunula jsem se do druhého rohu třídy, tak abych od něj byla, co nejdál. On potichu zaklel a smetl svoje věci ze stolu a zlostně kopl do židle. Měla jsem strach…

Tak a máme tu nový díl:) chvíli mi trvalo než jsem vymyslela, jak ho napíšu:D No a proto bych ho chtěla věnovat Aduš, která mi vždycky pomůže a je můj inspirátor :DD Děkuju moc lásko!♥

Co na to říkáte? Jak se to mezi nimi bude nadále vyvíjet? Pište komentáře:D zajímá mě váš názor.

komentujte a hvězdičkujte :3

Terez.