Auto, které mě přejelo

4.

Ráno, hned jak jsem se probudila a převlékla se z pyžama do černých kraťas a tílka, jsem se šla projít tam, kam jsem včera chtěla. Jít se podívat na dálnici.
Po cestě lesem jsem zapla mobil a vidím dva nepřijaté hovory od mámy a od kámošky, která dnes mimochodem má sem přijet. Dám přednost svým rodičům a zavolám tedy nejdřív mámě.

Já: ,,Halooo?"
Máma: ,,No ahoj, proč jsi nebyla dostupná, když jsem ti volala?"
Ach ta moje starostlivá maminka...
Já: ,,To jsem zrovna ještě spala. Vždyť víš jak já moc ráda spím."
Máma: ,,Ale příště mi už zvedneš, jo a nevypínej si mobil, hlavně ten zvuk musíš ho mít vždy zapnutej. A co jinak? Jak tam je? Co teď děláš?"
Já: ,,Jo dobrý, sice tu nikdo jiný není, teda kromě nějakého myslivce se psem. A teď se jdu projít a prohlédnout si dálnici, která je celkem blízko od mé chatky.
Máma: ,,Aha, buď opatrná, a co s úklidem? Už je tam trochu čistěji? Začala jsi s tím vůbec?"
Já: ,,No jasně, podlaha, koupelna, záchod a kuchyň jsou čistší a do ostatního se pustím, mám na to přece ještě spousta času, jo a dneska ke mně přijede kámoška.
Máma: ,,Dobře, tak si to užijte, doufám, že ti přijde pomoct s tím úklidem."
Já: ,,Jojo, pomoc potřebuju no."
Máma: ,,Tak jo zlato, už musím končit, jedu právě do práce."
Já: ,,Aha, tak jo, ahoj."
Máma: ,,Pa."

Tak a teď zavolám ještě kamarádce.
Ona: ,,Ahoj, no konečně, hele, už jsem v půlce cesty, brzy budu u tebe."
Já: ,,Super, já jdu zrovna k dálnici, kdyžtak mě pak svezeš zpátky k chatce."
Ona: ,,Aha, oukej. Hele musím se teď soustředit na řízení tak zatím."
Já: ,,Zatím."

Típnu a zvednu hlavu vzůru, už tam skoro jsem, už slyším tu rychlost, ty auta. Jsem tak natěšená, že zrychlím v chůzi. Ale než stihnu dojít, vidím, jak mým směrem jede černý mers plnou rychlostí.
Nestihnu ani zakřičet a už letím o pár metrů zpátky. Začínám ztrácet vědomí až mi úplně potemní v očích.
Ležím tam, vidím sebe, vidím kolem sebe spoustu krve a vytéká čím dál víc. Nemůžu se na to koukat. Dělá se mi z toho špatně. Otočím se k tomu celému ději zády a zamyslím se co se to právě stalo.
Jak jsem se tu ocitla?  To je ze mě duch? Pane Bože, já jsem mrtvá! Počkat a kdo mě to srazil? Kdo byl řidičem? Zadávala jsem si tolik otázek, ale nedokázala jsem na ně odpovědět.
Otočila jsem se. Tentokrát čelem tomu všemu abych to zjistila, ale auto bylo pryč, přijelo druhé auto. Vždyť to je mé kamarádky. Vidím ji celou v slzách jak telefonuje. Volá sanitku.
Pak se na mě zase podívá. Klekne si vedle mého bledého těla a zkontroluje můj tep. Následně se rozpláče ještě víc. ,,Přijeďte co nejrychleji, prosím!" Říká.
Jak ji tam tak vidím, tak se mi chce taky plakat, ale nemůžu, nějak mi to nejde, tak jsem jen smutná. Nemůžu nijak pomoci. Pokusím se ji utěšit, ale má ruka projde jejím tělem a ona sebou jen lehce škubne. Vylekám se. Ze mě je fakt duch!