Auto, které mě přejelo

5.

Mé tělo je teď v péči doktorů. Leží tam na tom lůžku v rohu, samo v pokoji. Přístroje ukazují všude nulu. Srdce mi nebije. Nedýchám. Koukám na sebe ze strany a promítám si pořád v hlavě svou smrt.
Přeruší mě nějaké hlasy za dveřmi. Vchází doktor, hned za ním jde rychlým krokem má kamarádka.
,,Tak co jí teda je pane doktore? Bude žít?" Ptá se ustaraným hlasem.
,,Je teď v kómatu, zbývá se jen modlit, aby se probrala. My jsme udělali všechno možné pro to. Je mi líto." S těmito slovy doktor odešel.
Kamarádka se zůstala a sedla si k mému tělu na kraj lůžka. Pohladila mě po vlasech a začala si se mnou povídat, jako kdybych tam byla a slyšela jí, což byla pravda. Já ji opravdu viděla i slyšela, ale z jiné strany. Ona to ale nemohla vědět.
,,Rodiče tu brzy budou..." ,,Já...měla jsem přijet rychleji, to by se pak tohle všechno nestalo." ,,Promiň mi to." Řekla těžkým a tichým hlasem.
,,Ale vždyť ty jsi nic neudělala, za nic nemůžeš." Snažím se jí říct.
Ale ona mlčí. Nic neříká. Neslyší mě. ,,Ach jo."
Po pár minutách přišli rodiče. Máma tam stála celá v slzách a táta ji držel za ramena. Doktor odešel s těmi samými slovy, která říkal i mé kamarádce.
,,Moje malá holčička. Tak mladá, ale tohle..." zasekla se, vytáhla si z kapsy kapesník a utřela si slzy.
,,Já vím, já vím." Snažil se ji táta nějak uklidnit, ale sám bojoval se slzama v očích.
Já tam jen tak stála a koukala. Ty nejdražší mi lidé mě ztratily a já ztratila jich.
Kamarádka tam pořád vedle mě seděla. Konkrétněji vedle mého těla, ale pak se zvedla, u dveří se ještě otočila a koukla na rodiče, pak i na mě a odešla.
Najednou jsem ucítila nějaké popostrčení, táhlo mě to jako magnet. Táhlo mě to za mou kamarádkou. Proč zrovna za ní? Vždyť mé tělo je na nemocničním lůžku. Nemůžu ho jen tak opustit. Zkoušela jsem to.