Auto, které mě přejelo

6.

Jeli jsme jejím autem neznámo kam. Já jsem to typla na její domov, ale mýlila jsem se.
Zastavili jsme u nějakého starého skladu, kde bylo vidět, že tu dávno nikdo nebyl.
Moje kamarádka vystoupila, já jsem se jenom vznesla a už jsem byla taky venku. 
Šli jsme až k těm rezavým dveřím a ona zaklepala. Dveře se otevřely a za nimi stál vysoký muž, beze slov jsme vstoupili.
Místnost byla ohromná a skoro prázdná, jen ten stůl a pár židlí se nacházeli přímo uprostřed místnosti. Nad stolem visela lampa. Takže zas tolik světla tam nebylo, hlavně když se venku začalo stmívat.
V místnosti kromě toho muže byli ještě dva. Jeden z nich mou kamarádku pozdravil. Byl nižší než ten co stál vedle něj a ten co stál u dveří.
,,Ahoj, posaď se."
Moje kamarádka ho poslechla a sedla si s nim na židle. Začali něco probírat až najednou slyším ještě jeden hlas.
,,Hej ty! Co tu děláš?"
Nikdo se neotočil za tím hlasem, tak jsem se otočila já. Uviděla jsem postavu, skoro neviditelnou, ale viděla jsem ji a slyšela taky.
,,Já... Já ani nevím. A ty jsi kdo?"
Zeptala jsem se té postavy.
,,Já jsem duch jako ty. Mé tělo je tu nedaleko zahrabané, ale nevšiml jsem si, že by tě tu dneska taky zahrabávali."
,,Kdo?"
,,No přece oni."
Kývnul hlavou na ty muže.
,,Kromě té holky, ta je sestra toho co sedí naproti ní."
Cože?! Ona mi nikdy neříkala, že má bratra...
,,Co se to tu děje?"
,,No, ideální místo na zabíjení, nemyslíš?"
Na tohle jsem už mlčela, nechtěla jsem vědět, co se tu dělo a vůbec už ne, co dělali s timto duchem kluka. Ale zajímalo mě, proč sem přišla má kamarádka.
Zaposlouchala jsem se tedy do jejich rozhovoru.
,,Dneska mi umřela kamarádka... a jen se chci zeptat, jestli o tom něco víš?"
,,Heleď vím, ale nemysli si, že to byla má práce. To určitě ne."
,,A čí teda?"
,,Nevím jestli tvá kamarádka měla nějaké nepřítele, ale dá se to zjistit."
,,Neměla nikdy žádný, já to přece vím. Znám ji už od mala."
,,Aha."
Její brácha začal vytahovat cigaretu.
,,Pojďme ven."
Už byli u dveří, až najednou jsem si všimla jejího telefonu na stole.
,,Počkej, zapomněla sis tu mobil!"
Ale dveře se za nimi zavřely a já si najednou uvědomila, že mě za ní najednou netáhne.