O osmnáct let později:
,,Mami, máme hlad! Kdy bude konečně večeře!?" zeptali se mé dvě dcery. Emily a Andrea. Emily je patnáct a Andree jedenáct. ,,Jo mami!" řekl Max. Max můj pětiletý syn.
,,Děcka už to bude!" nandala jsem jim na talíř maso a říži. ,,Konečně." odfrkla si anglicky Emily. ,,Vadime! Maxi!" zakřičela jsem. Oba přišli s vlasama sem tam. Vadim s rozespalejma očima. ,,Dobrý večer." řekl Vadim rusky. Dal mi pusu na čelo a holky pohladil po vlasech.
,,Mami že já můžu jít no s-s Vláďou ven? Do-do kina." řekne nervózně Andrea. ,,Ským!? No vždáném případě!" sedla jsem si jako uraženě na židly. Sklopila smutně hlavu dolů. ,,Hahaha, měla by ses vidět." zvedla hlavu a usmála se. Emily se ládovala kuřecim a ríží. ,,Mami, je to dobrý." ukázala palec. ,,Co potřebuješ?" zasmál se Vadim. Emila Vadima zabila pohledem.
Max se s tím masem trochu pral, tak i s nabíráním ríže. Vzala jsem mu talíř a začala krájet jeho maso. Max se jen usmál. Talíř jsem mu i s nakrajeným masem vrátela. ,,Děkuju." řekl anglicky. Ano naše děti mluví třema až čtyřma jazykama. Angličtinou, ruštinou, češtinou a teď holky docela německy. Zvedla jsem se a začala nabírat jídlo Vadimovi a nakonec mne. Vadim se s chutí pustil do jídla.
,,Chutná?" zeptala jsem se Vadima, který seděl naproti mně. Vadim souhlasně kývl a přitom se usmál.
________
Konec.
