Osudí *pozastaveno*

Prolog

Samy běžela. Nevěděla kam.

Padala, nevěděla kudy.

Od doby, co se ocitla ve Víru muselo uběhnout už několik dní a ona stále nevěděla, jak se dostat ven. Každých pár vteřin se ohlížela do černočerné tmy a hledala své pronásledovatele. Vypadalo to, že je konečně setřásla. Začala brzdit, zapřela se o stehna a zhluboka oddechovala. Neznala hlad, jako by v této dimenzi ani neexistoval. Nevěděla, co je to žízeň, jediné, čeho měla obrovský nedostatek byla síla.

Konečně... Konečně je v bezpečí.

Protáhla si záda do oblouku a zasípala. Náhle zaslechla zařvání, podobné tomu, jež vydávají pumy.

Vystřelila ze svého stanoviště jako šipka z kuše a ohlédla se přes rameno.

Kdyby nebyla tak vyčerpaná, zatajila by dech. Místo toho však začala hekat. Čtyři páry žlutých očí podlitých krví se jí vpíjely do zad. V boku cítila bodavou, horkou bolest, plíce měla snad menší, než lískový oříšek, vzadu na jazyku se utvářel hlen, na zádech ledový pot.

Zvuky ostrých drápů cvakajících o nicotu se Samy zařezávaly až do morku kostí, potřebovala utéct, ale nemohla. Byla v pasti, už dávno ztratila naději.

Nyní mohla pouze běžet. Dál a dál. Kolem jejího kotníku se cosi omotalo. Upadla.

,,Ne! Ne!" Zakřičela a zpětným rázem se posadila se na zadek. První netvor se nebezpečně přibližoval a Samy věděla, že to byl on, kdo ji takto ochromil. Snažila se tu odpornou, červeně světélkující, břečku dostat z kůže. Cítila, jak se látka podobná gumě utahuje a přišpendluje k podlaze. Zvedla zrak k monstru, jemuž z úst ještě odkapávaly zbytky sajrajtu. Zkusila sebou škubat, trhat nohou i poutem. Marně. Zakřičela z plných plic, ale nebylo to k ničemu.

Brzy bude po všem. Už nikdy neuvidí rodiče ani svůj klan. Musela se s tím smířit; nedostane se do středu Osudí.

Proklínala tenhle svět. Loučila se se svým životem a pozorovala dravce, jež ji systematicky obkličovali. Připadala si tak bezbranná. Propukla v pláč, ale ten se brzy změnil ve zděšené nasávání vzduchu.

Čelisti se žraločími zuby se pomalu přibližovaly k jejímu krku...