Osudí *pozastaveno*

Utíkej!

Skupina postupovala až žalostně pomalu. Schody byly úzké a kluzké. Kdyby pořád někdo neříkal sakra, nebo Pozor! určitě by slyšeli odkapávat ze stěn vodu. Aifa šla mezi Cam a Jade a neustále se přidržovala starší členky za pásek. Nikdy se necítila víc vyčerpaná. Až dnes, když ji pokousala tarantule. Ostatní jí už stihli vysvětlit, co se mezitím událo a tak přesně věděla, kdo je Argentalis a kde jsou. Ve snu. Jinak se to vysvětlit nedalo. Situace byla absurdní. A jí se nechtělo věřit nějaké žluté obludce.

,,Jak dlouho ještě, Argentalisi?" Slyšela mluvit vepředu Islu. Přesto ji neviděla. Zrak měla rozostřený a zorničky natolik citlivé, že ji světlo ve velké místnosti oslňovalo. Pavoučí jed způsobil, že měla panenky větší, než obvykle. Jako po vyšetření. Nebo po požití drog. Přesto se to ale ukázalo být výhodou, jelikož díky tomu rozeznávala jednotlivé schůdky. Sice neostře, ale na rozdíl od ostatních věděla, jak vysoko zvedat nohy. Říkala si, jaký neschopný tesař hrany vyráběl, jelikož byla každá jinak velká. U jedné se musela přidržovat odrolené zdi aby nespadla, u další ani nešlo poznat, že se odděluje od předešlé.

,,Pár schodů, týme číslo tři. Ale musím vás varovat, vaše cesta je nejlehčí," pronesl zpěvavým hlasem Argentalis. Přesto se ale hlouběji v něm skrývalo cosi zlého, co Aifa nebyla schopná detekovat. Starost? Strach?

,,Proč varovat, když je nejlehčí?" Vyptávala se dál Isla. Nikdy se nesmířila s málem.

,,Protože vám na ní nemůže nikdo ublížit - jen vy sami sobě."

,,Cože?" Aifa zrovna v ten okamžik uklouzla a sedřela si kůži. Zasyčela. Při tom prudkém pohybu sebou strhla i Cam. Jade byla naštěstí připravená. Zachytila se tak pevně, že jejich pád zbrzdila. ,,Fuj!" Vydechla, ,,Holky příště dávejte větší pozor. Nebo z nás zbude jen mastnej flek dole na mezipatře."

Jejím slovům Aifa už nevěnovala takovou pozornost, ani pokřikování stylu ,,Jste v pohodě? Co se tam dole děje?". Oprášila se a navázala na pokračování předešlého hovoru s patronem. ,,Jak že si můžeme ublížit jen my?" Argentalisovi drápky cvakaly o schody v pravidelném rytmu. Nechodil, vyskakoval. Aifa pozorně naslouchala jeho slovům. ,,Nahoře jsou halucinogenní houby a zvířata. Stačí se jich dotknout, nebo je rozdráždit a... BUM! Během pár vteřin, nebo dokonce noci, se vám může začít zdát, že vaši přátelé jsou mrtví. Jedna skupina, respektive dívka z ní, je potom pohřbila za živa. Vykopala obrovskou díru, ze které se sami nemohli dostat a všechny je hodila dovnitř. Do jámy nahrnula hlínu a začala se modlit. Když se pak ráno probudila, z půdy trčely paže jejího přítele. A před ním byl v půdě vyrytý vzkaz: Nechť se tvá duše nikdy nedostane do středu Osudí." Isla se otřásla.

,,A jak ty houby nebo zvířata vypadají?"

,,Houbičky jsou zelené s žlutými puntíky. A zvířátka jako prasátka. Prasátka sežerou houbičky, zezelenají a stanou se hasátky," říkal to tak zdrobněle a s rozněžnělým hláskem, jako by to bylo něco vzrušujícího a roztomilého.

,,Hasátky?" Mick se nad tím pojmenováním ušklíbl. Znělo mu to, jako by hasicí přístroj měl mláďata. Hasátka... Tsss!

,,Halucinogenní a prasata. Hasata. A zdrobněle..."

,,Hasátka!" Zvolala Cam, které to konečně došlo. Argentalis zavrtěl ocasem, až jím švihl přes kolena Micka. ,,Jau!" Vykřikl. Argentalis zasyčel a sklopil uši.

,,Omlouvám se pane Vedoucí-Vševědoucí, ale mám trochu na spěch. Můžete prosím otevřít tyto dveře a vypustit mne do organizační místnosti?"

,,Organizační cože?" Vzal Mick za kliku. Už byl na popichování a prskání podivné lišky zvyklý, ale taje téhle podzemní struktury mu lezly krkem a mátly ho. Byl ztracený. V zcela novém slova smyslu, který se mu vůbec nezamlouval. Přesto ale otevřel. A naskytl se mu pohled na další zvláštní místnost. Tahle byla od shora až dolů polepená mapami a na stolech ležely pod vrstvou prachu makety kopců, jezer a pouští. Na jedné zdi si Mick všiml polic s... něčím, co doposud neznal. Vypadalo to na pár knih, pak uviděl jakýsi kovový válec a tři oválné ploché předměty připomínající krovky brouků.

Argentalis se přesunul k maketě uprostřed místnosti a předními packami se opřel o hranu. ,,Tohle je váš začátek. Zde se vynoříte," šťouchl hubenou tlapkou do obrovské hory se zasněženým vrcholkem. Isla si prohlížela nástěnné mapy. Každá zobrazovala něco jiného. Žádná cesta nebyla snadná. Tady na té bylo moc širokých řek, které by určitě nepřebrodili, na další trase se šlo skrze hory a poslední kombinovala pralesy a pouště. Krom toho kraj křižovaly miniatury zvláštních zvířat a lávových obrů.

,,A... kam máme dojít?" Zeptala se Aifa roztřeseným hlasem a přistihla se, že se jí klepou kolena. Argentalis se protáhl kolem Isly a čumák přitiskl na prostředek mapy. ,,Do středu Osudí. Sem."

,,To je hrozně daleko," namítla Jade a prstem projela náhodnou trasu, co se jí jen tak vynořila v hlavě. Isla si všimla, že ani na té její nechyběly nějaké ty nástrahy. Argentalis Isle šťouchl čenichem do stehna a upřel na ni pohled jiskrných očí. Srst se mu leskla v pochmurném světle svíček. ,,Isla první." Isla se oklepala, jelikož vůbec netušila, o čem je řeč. Podívala se po ostatních, ale i ti se zmateně koukali kolem. Argentalis ji popostrčil k poličkám.

,,Noire, Islo a slečno Cam, uchopte věci v poličkách. Vedoucí-Vševědoucí vezme válec. A Aifa a Jade sbalí tužky a sešity," posadil se, huňatý ocas obtočil kolem těla a rozhlédl se, jako by hledal na zdi hodiny. ,,Od teď máte pět minut na překreslení, zaznamenání a získání informací. Poté muset jít. Všichni. Strop se zbortit a my uvězněni." Isla se chtěla zeptat, proč chvílemi mluví úplně normálně a následně přestává skloňovat a časovat, prohazovat slova, když na ni dolehl význam. Pointa. Její hlas se smísil s ostatními.

,,Zřítí se strop?"
,,Nejsou tu dveře!"
,,Zavalí nás to?"
,,Kudy máme utéct?"

Argentalis zachoval chladnou hlavu. ,,Otevřít válec Vedoucí-Vševědoucí." Mick už na to oslovení slyšel, uchopil předmět a trhl. Cosi ruplo a kov se rozdělil na dvě části, ven vypadlo několik tužek, gum a kompasy. Něco zůstalo vevnitř, zbytek přistál se řinčením na podlaze. Všichni se sborově sehnuli a začali sbírat. ,,Kreslit! Rychle kreslit! Cam, popadnout sešity! Vedoucí-Vševědoucí! Ty jsi vůdec! Poroučet!" Mick poklepal hlavou, Jade ho udeřila do ramena.

,,Seber se! Panikaříme!" Mick rychle zkontroloval situaci. ,,Jasně. Islo, mapa na konci místnosti. Stačej základy, trojúhelníky místo hor, tlustý čáry pro řeky a úzký pro cesty. Nepotřebuju umělecký díla. Taky přikreslete do rohu sever. Cam vedle Isly, Jade tu uprostřed, Noir, pak Aifa a já. Dělejte, vemte tu tužku a makáme!"

Isla se rozeběhla na své stanoviště, otevřela blok a podívala se na mapu. Do rohu nakreslila šipku směřující nahoru, srovnala si sešit a začala dělat čáry. Ruce se jí klepaly a to, že Argentalis nahlas odpočítával tři sta vteřin jí zrovna nepomáhalo. Pokoušela se trefit přesnou polohu, párkrát protrhla papír, jak tlačila.

,,Sto, devadesát devět,..." Isla byla nervózní, zvonilo jí v uších, ale už měla hotovo. Zkontrolovala všechny obrysy a přikreslila i pár zvířátek. Jen tak přibližně. Nic extra. Ovál, zobák, čárky jako nožky. ,,Postupujte k policím. Třicet, dvacet devět,..." Najednou se police pohnuly. Ne police, celá stěna! Zasunula se hlouběji a vjela do stran. Všichni se seskupili u pukliny. Brnivé napětí tepalo vzduchem a Isla s Aifou cítily na patře žluč.

,,Běžte!" Křikl Mick. Argentalis mu byl v patách. ,,Utíkat! Utíkat jako o život!" V tu samou chvíli se za nimi od stropu oddělil obrovský kámen a málem zamáčkl Noira. Ten zděšeně uskočil a bez otálení se pustil chodbou ve které se strop - překvapivě - řítil k zemi také. Isla vzala Aifu za ruku. ,,Dělej!" Zakřičela aby ji přes skřípění bylo slyšet. Menší dívka přikývla a uvedla nohy do pohybu. V těle měla zbytky pavoučího lidu, který jí bránil v přílišném zrychlení. Vlála za Islou jako hadrová panenka a špatně došlapovala.

A pak se to stalo. Aifa zakopla o kořen skrytý ve tmě a Islu strhla s sebou. Válely se po zemi jako vyvržené vorvaně, na hlavy jim padala sprška suti. Obě se rozkašlaly z všudypřítomného prachu, co jim obalil plíce. Obklopoval je jako mlha. Byly poslední ve skupině. Nikdo nemohl přijít a zvednout je. Nedokázaly křičet, volat o pomoc. Byly bezbranné asi jako mouchy na mucholapce.

Světla pomalu ubývalo, jak se cesta tarasila. Siluety jejich přátel mizely v dáli a rozplývaly se ve vzduchu. Nikdo se ani neohlédl, nezpomalil. Oběma dívkám bylo jasné, že tohle peklo nemůžou přežít.

Tak co myslíte? Přežijí? Vrátí se pro ně někdo?