Feelings

Dávka trpělivosti

Můj s největší pravděpodobností první úvod k povídce. Zdravím vás všechny. Ráda bych vám poděkovala za pochvalné komentáře, hvězdičky i přečtení, děláte mi velkou radost.     - Ventigem

***

V nepříjemně chladné noci, kterou si Sherlock Holmes razil cestu ulicemi, John Watson pochodoval po příjemně vyhřátém bytu na Baker street. Jeho vlasy se leskly ve třpytu světla vycházejícího z malého lustru visícího nad jeho blonďatou hlavou. Stejně jako Sherlock, ani on si nedokázal utřídit myšlenky. Přecházel sem a tam po jejich obývacím pokoji, roztěkaný, nervózní. Čekal na detektiva, až se vrátí. Tedy, pokud se vrátí, zašeptal v Johnově hlavě tichý avšak velmi zřetelný hlas nedůvěry.

‚Proč by se Sherlock nechtěl vrátit do jejich bytu na Baker street?'

Nebo snad: ‚Proč by se vůbec vrátit chtěl?'

John si nebyl jistý, která verze otázky byla správná. Byl si však vědom toho, která ho zraňovala víc. Jeho unavené oči bloudily po pokoji. Na podlaze, stole, ba i krbové římse se nacházely pozůstatky detektivových experimentů. Armádní doktor nechápal, proč se mu nechce svěřit. Ztratil v něj snad důvěru? Přestal věřit v jeho schopnosti či objektivnost jeho názorů? Možná ho třeba jen John omrzel. Po chvíli tápání se usadil do měkkého křesla. Rozhodl se počkat do půlnoci, zda se Sherlock vrátí.

Mezitím v jedné ze zapadlých a zničených staveb Londýna, seděl mladý detektiv na zničeném kousku dlažby, protkané chladem. Společností mu byli zničené variace lidských bytostí neustále prahnoucí po další dávce sladkého a omamného zapomenutí v podobě drog. Ačkoli by si to Sherlock nikdy nepřipustil, měl pro ně jisté pochopení. Možná kvůli situaci, ve které se nacházel ba možná dokonce kvůli faktu, že on sám uvažoval nad využitím nemalé dávky, kterou dostal darem. S rozhodováním přeci jen nečekal příliš dlouho.

Sherlock by nečekal, že se výsledek dostaví tak rychle, necelou minutu po té, co se zvláštní substance dostala do jeho krevního oběhu, otevřel se promrzlému mladíkovi nový svět. Svět, ve kterém čas ani prostor nehrály roli. Svět, ve kterém se jeho smysly zaměřily jen na jeden jediný podnět. Jeho mysl byla roztříštěná na tisíce kousků, které však nadále skládaly jeden jediný obraz. John Watson, říkaly. John Watson. Úlisný hlas v jeho hlavě znal slabá místa detektivovy mysli, věděl co říct, co ukázat, věděl, jak Sherlocka pomalu rozložit a zničit. Sherlock byl vězněm vlastní mysli, která ho chtěla za každou cenu pokořit. Neměl sílu s ní bojovat, natolik byl omámený. Se sklopenou hlavou seděl v koutě na chladem zpustošené zemi, osamělý a zničený. Naprosto sám.