Feelings

Uvědomění

Ticho pozvolna se měnící v chladné strojové zvuky. Známky života zachycené přístrojem, který ač sám nezná teplo lidského doteku, dovede rozpoznat pravidelnost pulzu. Sherlock Holmes leží na nemocničním pokoji. Barva jeho kůže by se téměř ztratila v omšelých zdech, které kdysi připomínaly svou barvou čerstvý sníh.

**

Sherlock Holmes se probral s příšernou bolestí hlavy. Ležel v bílém pokoji na nemocničním lůžku, na sobě nevzhledný plášť a složitě zamotané obvazy. Několikrát zamrkal a snažil se rozpomenout na detaily výbuchu. Jeho paměť ho neopustila, zmapoval si obývací pokoj na Baker street, výbušnina musela být po jeho pravém boku. Neměla ho zabít, nebyla tam z toho důvodu. Kdyby ano byla by silnější a rozhodně na jiném místě. Upozornění, ano o to jde. Někdo na sebe chce upozornit. Zrekapituloval si celou scénu. Snažil se Johnovi vysvětlit co se děje, nestihl to. Kde je vůbec John? Proč není s ním na pokoji? Tlačítkem si nechal zavolat nemocniční službu a s veškerou odhodlaností co v něm zbyla, požádal o informace, zda je John Watson v pořádku.

Jakmile promluvil, zaregistroval, že špatně slyší na pravé ucho. Co dalšího ještě není v pořádku?

‚Měl jste štěstí, pane Holmesi. Výbuch vás nezasáhl přímo, ale ani tak byste neměl podceňovat svou rehabilitaci. Váš sluch byl značně poškozen. Poškození není trvalé, zákroku nebude třeba, máte několik podlitin, zlomená žebra. Několik dní si tu pobudete.'

‚Co je s Johnem Watsonem, museli ho přivést se mnou, je v pořádku?'

‚Nejste příbuzní, pane Holmesi, je stabilizovaný, víc vám říct nemohu, je mi líto.'

Další jeho slova Sherlock nevnímal, výčitky se mu protlačili mezi teorie a poznatky. Byla to jeho vina. Nikdo by neublížil Johnovi, kdyby nebyl se Sherlockem. Jaký by asi doktor John Watson žil život bez něj? Měl by ženu a děti, klasický nebezpečí prostý život v ulicích Londýna. Uklidňovalo ho vědomí, že John by takový život nenáviděl a hledal by adrenalin na vlastní pěst i bez něj. Ale i přes to, Sherlock si dovedl představit jeho děti, malé, rozkošné, běhající za svým otcem. S nepříjemným pocitem usazujícím se kdesi v jeho nitru, si uvědomil, že nyní nemůže odejít, jak původně plánoval.

Když si všiml, že doktor odešel, pomalu vstal z postele, ignoruje náhlou bolest. Musel jít za Johnem. Musel ho najít. S uvědoměním, že neví, kde přesně se John nachází, frustrovaně sklopil hlavu. Zoufalství. Další z fascinujících nově nabytých emočních stavů. Vytvářelo z lidí stíny lačnící po spáse a zázracích. Sherlock si byl velmi dobře vědom, po čem lačnil, ačkoli si to sám nechtěl připustit. Věděl, co ho drží na nohou. Nebo spíše kdo? Není to přesnější vyjádření? Vlezlý hlas v jeho hlavě ho doháněl k šílenství. Pokud tedy ještě nezešílel.

Odmítal to, odmítal to všechno. Nesměl se nechat zmanipulovat něčím tak druhořadým, jako byly lidské emoce. Pro něj nebyly nic víc, než jen stav mysli, kdy nebyl nikomu užitečný. Když cítil, ztrácel svou logicky uvažující část. V hávu lidskosti ztrácel přehled a genialitu. Při té myšlence sebou otřásl. Dokázal by někdy být jako oni? Nudní, předvídatelní a nezajímaví lidé všedních dní. Žili své prosté životy daleko od toho Sherlockova a tak to i mělo zůstat, muselo to tak zůstat. Vztekle praštil pěstí do zdi. Jak dětinské. Prohlásil znovu ten vlezlý hlas. Kdy ho Sherlock přijal za svou část? Sám nevěděl. Jeho hlava byla přehlcená novými vjemy. Myslel na teplotu vzduchu, ale víc než to cítil spalující horko. Viděl bílé omšelé zdi, ale víc než to se cítil sám a v depresi. Vzduch byl prosycen pachem desinfekce, ale víc než zápach ho děsil svírající pocit v žaludku, který vyvolával. Bylo to definitivní, Sherlock Homes byl ztracen.