Feelings

Odcizení

Zatím co den míjel den a noc střídala den, mladý detektiv zoufal. Něco ho sužovalo. Sám si nebyl jistý co. Nechtěl se tím zabývat, potřeboval čistou mysl. Potřeboval řešit případy. Jeho úsudek nesměl být nikým a ničím zakalený. Sherlock Holmes si nemohl dovolit rozptýlení. Nemohl si dovolit běžné radosti, které život nabízí běžným smrtelníkům a ačkoli to znělo lehce povrchně i jemu samému, Sherlock věděl, že není obyčejný. Nikdy nebyl a nikdy nebude.

V posledních dnech se více a více utápěl ve svých myšlenkách. John ho často nacházel zkrouceného na gauči, v mnohých případech ani nezaregistroval jeho příchod. Armádní doktor již viděl podobné případy. Muži, kteří udatně sloužili pro svou vlast, sedávali na terapeutických sezeních v podobných polohách a s téměř identicky prázdným výrazem jako Sherlock, odstřiženi od světa a ztraceni v minulosti.

Jedním z mála rozdílů, které byly mezi ním a vojáky, o které se John staral, byl fakt, že u nich věděl, nad čím přemýšlí. Viděl v jejich tvářích lítost nad činy, které vykonali. Nad věcmi, které dělali pro vyšší dobro. U Sherlocka si nebyl jistý. Neznal jeho minulost, neměl nejmenší ponětí, zda se detektiv snažil vtáhnout do sebe kvůli vzpomínkám na dětství či skutku, který vykonal. A co bylo nejhorší, nevěděl jak mu pomoci. Týden co týden se snažil Sherlocka dostat k zajímavým případům, zabavit ho, jakkoli rozptýlit. Ale i přes jeho snahu, přes všechny případy, které pro něj pracně vybíral a které spolu řešili, John viděl, že Sherlock není šťastný. Z jeho očí zmizela jiskra, díky které si byl schopný omotat každého kolem prstu. Z jeho tváře zmizel i onen nepatrný rys úsměvu, který ač mnozí neviděli, John si ho byl vždy vědom.

Dny byly nezvykle tiché bez Sherlockových dedukcí, které si nikdy dříve nenechával pro sebe. Stejně tak tiché byly i noci bez pravidelných her na housle. John by si byl nestěžoval na klidný spánek, ale v momentální situaci mu na tom přeci jen až tak nezáleželo. Věděl, že se jeho detektiv trápí a nechtěl to nechat jen tak.

Ačkoli mu Londýnské počasí se zlepšením nálady moc nepomohlo, umožňovalo mu alespoň z pohodlí jejich bytu pozorovat Sherlocka, který se zaujetím sledoval volně stékající kapky, padající na okna jejich bytu v Baker street. Nevěděl, co se mu honí hlavou, upřímně, John si nikdy nebyl jistý, nad čím Sherlock přemýšlí. Často sám sebe nachytal, jak uvažuje nad tím, jaké by to bylo, kdyby i on uměl dedukovat. Kdyby i on byl tak všímavý jako Sherlock. Bylo by to jiné, že? John nikdy nepochyboval o jejich rovnosti, ale zůstávalo pravdou, že tato schopnost pozdvihovala Sherlocka nad Johna i spoustu jiných lidí. John si moc přál, aby viděl do Sherlockovy hlavy. Přál si mu pomoci.

Byl koneckonců jeho přítel.

***