Feelings

Návrat

Hřejivý sluneční svit probudil Sherlocka Holmese zpět do světa ostrých barev a jasného myšlení. Jeho hlava třeštila, střípky z minulé noci se mu zarývaly do paměti, nezpůsobily nic než jeho zklamání nad sebou samým. Věděl, že o sobě již nadále nesmí pochybovat, nehodlal se vzdát, už ne. Ačkoli si byl při prvních téměř rozpačitých krocích jistý, že ho jeho nohy zradí stejně jako jeho jednání minulou noc a s veškerou grácií tomu podobnou, ho dopraví zpět na studenou zem, pokusil se alespoň trochu popojít. Jedna z mála věcí, které mohly vyvrátit jeho další zostuzení, se objevila v podobě oprýskaného zábradlí, šikovně umístěného pod vchodem do budovy. Jedno malé vítězství pro dnešní den. Ačkoli bylo téměř nepatrné. Sherlock se potácel domů.

Mezitím se do Baker street dostavilo policejní auto. Lestrade spolu se svým malým oddílem si dali za úkol najít Sherlocka Holmese. Dalo by se možná říct, že pro vyšší dobro. Alespoň Lestrade si to v duchu opakoval, zatím, co vyhlašoval pátrání po ztraceném detektivovi. Necelých dvacet minut na to se do Baker street vřítil houf policistů. Zatím co ničili jejich soukromí, Sherlockovy pokusy a Johna uváděli v nepříčetnost otázkami, na které neznal ba možná ani nechtěl znát odpověď, se mladý detektiv z ničeho nic protáhl rámem dveří.

S mírně pozdviženým obočím pozoroval, co dělá ta skupina rádoby vyšetřovatelů v jejich bytě. Stál tam nadále i po té, co se všechny páry očí upřely na něj, s poněkud nevěřícným výrazem si ho prohlíželi od hlavy k patě, jako by se chtěli ujistit o tom, zda je to opravdu on. Ticho prolomilo až Johnovo zřetelné: ‚Myslím, že už můžete jít, děkuji za pomoc.' Načež se s vítězným pohledem většina opravdu rozhodla odejít pryč a nadobro tak zmizet z jejich bytu a snad i z jejich už tak dost komplikovaných životů. Odešli téméř všichni vyjma pár jedinců, kteří viděli Sherlocka poprvé v životě a s dětskou radostí si ho prohlíželi. Byli by snad i požádali o autogram, či fotku, kdyby je však Sherlock znovu nerozehnal tím, že otevřel pusu a s nemilým výrazem prohlásil: ‚Je víc než očividné, že jsem se vrátil, co tu ještě děláte?' Pár zbývajících policistů, pravděpodobně nováčků velmi rychle ztratil iluze o slavném detektivním poradci a během velmi krátké chvíle následovali své kolegy ven z bytu.

V místnosti se rozhostilo ticho, bylo těžké uhádnout, zda to bylo ono slavné ticho před bouří, či jen tichá domácnost. John se napřímil a položil Sherlockovi očekávanou otázku, která však zůstala viset ve vzduchu bez odpovědi. ‚Kde jsi byl?' I přes fakt, že to byla jediná Johnem vyslovená otázka, ale nebyla zdaleka jedinou, na kterou by se chtěl zeptat a Sherlock si toho byl až moc dobře vědom. ‚Experiment.' odvětil Sherlock klidně, jako by to snad byla samozřejmost. Co za experiment? Jak vyděsit spolubydlícího a zalarmovat policii během jednoho dne? Chci ti pomoct Sherlocku, co se děje? John Watson přemýšlel, snažil se ovládat, nesměl dovolit emocím, aby ovlivnily to, co říká, ubralo by mu to na vážnosti a o to rozhodně nestál.

‚Johne.' Sherlockův hlas byl tichý. Potřeboval si získat jeho pozornost.

‚Musím se tě na něco zeptat a je důležité, abys mi odpověděl.'

John si nebyl jistý, co je to za důležitou otázku. On je ten, kdo se chce ptát. Měl strach, že se Sherlock nevrátí, že prostě zmizí, znovu a tentokrát nadobro odejde pryč z jeho života. Cítil se slabý a to jen kvůli němu. Potřebuje se zeptat na tolik věcí. Ale ne teď, nechá ho mluvit. Ať jde o cokoli, vyslechne ho. Zlehka přikývl na znamení, že poslouchá. Sherlock se mírně pousmál, po velmi dlouhé době. John však neměl příliš mnoho času na to si ten slabý záchvěv úsměvu pořádně prohlédnout. Baker street 221b otřásl výbuch.

***