Zakázaná vášeň

Kapitola 11

Děkuji vám mnohokrát za vaši trpělivost a podporu! Jen díky vám se příběh přenesl přes hranici 5k reads a 300 hvězdiček. Jste skvělí. Nechť vám je tahle kapitola odměnou, navíc se slibem, že do příštího pátku (možná dříve) bude kapitola další.

11. prosinec 2015

Sáru probudil zvonící telefon. Se zaúpěním se otočila na posteli, hlavu zabořila do polštáře a po hmatu našla mobil. Podařilo se jí na chvíli zvednout hlavu, aby přijala hovor, aniž se podívala, kdo že to volá.

"Haló?" ozvala se ospale a ztěžka se otočila na záda.

"Ahoj, lásko," zalaškoval Tim. "Jakpak se dneska ráno máme?"

Sára se s námahou zvedla na lokty a podívala se na hodiny na stěně. Ukazovaly půl dvanácté. Nevzpomínala si, kdy naposledy spala takhle dlouho. Přesto byla úplně hotová a chtěla znovu vplout do své krásné alkoholem narůžovělé snové krajiny. Ani si neuvědomila, že Timovi neodpověděla, dokud se neozval znovu, tentokrát starostlivě.

"Sáro? Jsi tam? Vzbudil jsem tě snad?"

Nechtěla, aby si to vyčítal, ale nemohla předstírat.

"No, tak trochu. Zažila jsem docela divokou noc," zasmála se a podivila se, že chraptí. Matně si vzpomínala na vyřvávající jukebox a snahu ho přehlušit, když chtěla někomu něco říct. Na druhé straně bylo ticho a to Sáru uspávalo. Znovu si lehla, překulila se na bok a zavřela oči. Nějak se jí podařilo udržet telefon u ucha.

"Tak se ještě hezky prospi," ozvalo se nakonec na druhé straně. Sára už pomalu odplouvala do říše snů. "Odpoledne se za tebou stavím."

Ani neodpověděla. O hodinu později ji probudila matka s tím, že oběd už je dávno hotový a nechce se jim déle čekat. Sára s námahou vylezla z postele, oblékla si čisté tričko a zamířila do kuchyně. Proběhl kolem ní Nathan a křičel nějakou neznámou písničku. Sára měla sto chutí zacpat si uši. Hlava jí třeštila a žaludek měla jako na vodě. Nemyslela si, že vůbec něco sní, přesto se posadila za stůl a čekala, až dostane polévku.

Naproti ní se posadil otec.

"Divoká noc?" rýpl si a pomohl Nathanovi do dětské stoličky. Matka před Sáru postavila talíř s trochou polévky a Sára váhavě vzala do ruky vidličku.

"Tak trochu," uvolila se odpovědět. Nechtělo se jí prozrazovat příliš mnoho. Třeba že si půlku noci vůbec nepamatovala, takže ani kolik toho vypila. A upřímně, nevzpomínala si, jak se dostala domů nebo jak se jí podařilo převléct se do pyžama. Tahle záhada ji trápila nejvíc. Buď měla světlou chvilku a zbývající pracující část mozku se o všechno postarala, nebo se o ni postaral někdo další.

Umínila si, že zavolá Jane a pokusí se zjistit, co přesně se v noci stalo.

"Kolik vás bylo?" pokračoval otec ve výslechu. Sára si povzdechla.

"Jen tři. Já, Kim a Jane."

Nabrala si první lžíci hovězího vývaru. Spálila si jazyk a měla chuť se rozesmát na celé kolo. Takhle špatně se snad nikdy necítila. Další lžíce už si našla cestu celá a překvapivě jí polévka udělala dobře. Omluvila se, že hlavní chod si nechá na později a vrátila se do svého pokoje, kde se rozvalila na posteli a zaúpěla do polštáře.

Už jí bylo lépe, ale ostré světlo by za kamaráda neprohlásila a permoníka v hlavě by nejradši uškrtila.

Vytočila Janino číslo a přiložila mobil k uchu.