Zakázaná vášeň

Kapitola 14

Tak je to tady. Další kapitola je na světě. Trvalo to déle a moc se za to omlouvám. Konečně se mi podařilo psát jiný projekt a úplně jsem se do něj ponořila.

Znovu děkuji za vaše komentáře, podporu a za to, že zůstáváte příběhu věrní.

Nevím, jak se mi teď bude dařit psát. Za dva týdny nastupuji na vysokou a netuším, jak náročné to bude. Ale budu se snažit psát dál ;)

Nakonec prosím jako pokaždé, pokud se vám příběh líbí, dejte mu hvězdičku a zanechte mi komentář. Pokud se v něm vyskytne i něco jiného než jen něco typu: další část, prosím (ne, že by to bylo špatně), budu vám vděčná. Mějte se zatím krásně!

23. prosinec

Sára po tom všem dlouhém nočním procházení chytila pořádnou chřipku. Jindy by přímo zuřila, že musí zůstat doma, ležet v posteli a nemít ani možnost číst nebo sledovat seriály kvůli hloupé bolesti hlavy. Jenže v situaci, ve které se právě nacházela, byla chřipka jako poslední sirka trosečníka na pustém ostrově. Zachránila ji.

Kdyby měla jít v pondělí do školy a oba je vidět, jak se zoufale snaží si ji usmířit, asi by ji to zabilo.

Trochu je oba obdivovala. V neděli se neozvali ani jeden. Zpytovali svědomí? Možná. Tak či tak, byla za to ráda. Když se vrátila taxíkem domů, podařilo se jí nepozorovaně proklouznout do domu a do pokoje, aniž by vzbudila rodiče. To bylo jediné štěstí. Protože kdyby matka viděla její špinavou a uplakanou tvář, nedala by jí pokoj.

Probrečela skoro celý zbytek noci a k ránu konečně usnula. Probudila se před obědem, hlava jí třeštila a nos měla ucpaný od nastupující rýmy. Bolelo ji v krku a teplota stoupla nad obvyklou hodnotu. Prášky moc nezabíraly, ale dovolily jí celé odpoledne prospat. A překvapivě ji nikdo nevyrušil jedinou zprávou nebo telefonátem.

Pondělí už vypadalo jinak. Tim volal pravidelně každou hodinu a vůbec nebral v potaz, že každý pokus o kontakt skončil v hlasové schránce. Ani jeden ze vzkazů si Sára neposlechla.

Jane se ozvala až večer, s krátkou a nic neříkající zprávou, jestli je v pořádku a půjde druhý den do školy. Neodepsala.

Poslední týden před vánočními prázdninami strávila koukáním na seriály. Bylo jedno, co si zrovna pouštěla. Potřebovala hlavně zaměstnat svoji mysl, aby se nevracela zpátky k událostem sobotní noci. Kdykoli její pokusy zklamaly a ona před sebou uviděla Timovu nebo Janinu tvář, do očí se jí hrnuly slzy, prsty se samovolně zavíraly do pěstí a hlava třeštila. A v takovou chvíli nic nepomáhalo, nic nedokázalo zahnat vzpomínky zpátky do temného kouta.

Tim se v průběhu týdne pokusil ji navštívit. Řekla rodičům, aby ho nepouštěli dál. Ptali se jí na podrobnosti, ale prozradila jim jen, že se hádají a je na něj naštvaná. Víc z ní nedostali. Naštěstí.

Den před Vánoci se to ale zvrtlo.

Teplota už jí dávno ustoupila, míra spotřeby papírových kapesníčků se snížila o devadesát procent a krk už neprotestoval při každém polknutí. To byly dobré zprávy. Horší zprávou se stalo zazvonění zvonku, otevření dveří a matčina fráze, která ji vztekem rozžhavila do běla:

"Ahoj, Time. Pojď dál. Už je na čase."

Poslouchala jeho kroky, když vstoupil do domu. Schovávala se za zábradlím v prvním patře a sledovala ho, jak se s krabicí zabalenou v červenobílém puntíkovaném balicím papíru rozhlíží, jestli ji někde nezahlédne.