MEMENTO MORI *[CZ]*

21. CURSUS TEMPORIS

CURSUS TEMPORIS

Běh času.

Byla jsem si stoprocentně jistá jediným.

Dýchám.

Já dýchám...

Všechno ostatní bylo rozmazané. Zavřela jsem oči a popírala události minulých dnů. Kéž by to byl pouhý sen. Točila se mi hlava. Slzy mi tekly po tváři. A opětovné uvědomění bolelo jako obří tříska v oku.

Nebyl to sen!

Otevřela jsem všechna okna a nechala podzimní chlad a vlhkost vstoupit.

Stála jsem uprostřed „našeho" bytu a moje oči bedlivě sledovaly hodiny pověšené na barevné zdi. Tik, tak. Tik, tak. Tik, tak. Moje srdce krvácelo. Smutek mi otupoval každodenní vnímání a čas od času ve mně koloval nepředstavitelný hněv. Byla jsem tak naštvaná... Na tu pitomou autonehodu. Na to, že dva přežili. Na to, že jeden z nich nebyl Kai. Na to, že jsem poznala opravdovou lásku a ona po roce skončila.

JEDEN ROK!

Zavřela jsem okna, teple jsem se oblékla a vyšla si na procházku.

Kráčela jsem šedým maloměstem, potkávala lidí, kteří mě s lítostí pozorovali, když jsem mířila k milovanému jezeru.

Lehla jsem si na pestrobarevnou podušku z listí. Jemný dotek nefritové, jantarové, citrínové a rubínové se prolínal skoro v pravidelných odstupech, jako by mocná příroda ctila symetrii. Bylo vlezlé chladno, ale to mi nevadilo. Vítala jsem studený vzduch do mých plic. Chtěla jsem splynout se svým okolím, stát se neviditelnou a...

Navždy zmizet.

Slunce, které příležitostně vykouklo mezi chundelatými mraky, váhavě zmizelo za obzorem a den vystřídala noc. Plný měsíc upoutal mou pozornost. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Ta úchvatná podívaná byla hojivým balzámem pro mou duši. Skoro jsem zapomněla na to, co se nedávno odehrálo. Přišlo mi, že bylo všechno v pořádku.

Kai přece žil?!

Nebyla jsem nikde v bezpečí. Realita se vřítila za mnou a začala mě svírat kolem krku. I obyčejný nádech a výdech se stával nesnadným. Nějak jsem byla stále naživu.

I když jsem o tom těžce pochybovala.