Probudili mě sluneční paprsky, které se mi dostali do komnaty. Přetáhla jsem si polštář přes hlavu a měla v plánu dál spát. Ale to mi už nebylo souzeno. Někdo ze mě strhl peřinu a vyděšeně vyletěla do sedu. Jediná věc, na kterou jsem teď myslela byli jeho ruce, které roztrhly mé šaty. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že to je jen máma. Když viděla můj vyděšený výraz po tváři jí přelétla bolest.
"Omlouvám se, zlatíčko," zašeptala. "Nedošlo mi to." Posadila se vedle mě na postel a já se jí vrhla do náruče.
"Do je dobrý," zamumlala jsem. "Proč si mě vlastně přišla vzbudit?" Máma se usmála.
"Aby sis sbalila," vysvětlí a zvedne se z postele. "všichni pojedeme na výlet," vysvětlila a začala mi skládat oblečení, které jsem měla pohozené na zemi.
"Na výlet?" zeptala jsem se zmateně. "Proč?"
"Protože jsem už dlouho nikde nebyla," vysvětlila a podívala se na mě. Měla pravdu. Myslím, že od smrti táty nikam neodjela na více než na jeden den. "Pojedeme úplně všichni. Včetně Aarona zlatíčko." Usmála se a já položila nohy na studenou podlahu. Stoupla jsem si a oblékla si přes pyžamo župan. Stáhla jsem si vlasy do culíku a pomohla mámě poskládat zbytek oblečení.
"A kam chceš vyrazit?" usmála jsem se.
"Do Francie," úsměv mi oplatila. "tvůj táta se tam vždycky chtěl podívat," Vysvětlila a já poprvé v jejím hlase neuslyšela tu bolest. "popisoval mi Francii vždycky před spaním. Prý je tam nějaké nádherné místo v provincii."
"To zní nádherně," zašeptala jsem. "A Benny už je vzhůru?"
"Ano," přikývla. "S Harmony si už balí kufry."
"Tak to abych taky začala," ušklíbla jsem se a vytáhla z šatny kufr. "Pomůžeš mi?"
"Jistě," pohladila mě po zádech a začala mi z šatny vytahovat oblečení, které se na tento výlet hodí. "Pojedeš v šatech?" zavolala na mě z šatny. Přišla jsem k ní a všimla si, že její pohled směřuje na jedny šaty.
"Děje se něco?" zeptala jsem se zmateně. Máma zamrkla a potom se na mě podívala.
"Ty šaty jsem dostala od tvého otce," vysvětlila. "Strašně ráda jsem je nosila."
"Omlouvám se," vyhrkla jsem rychle. "Neměla jsem si je brát."
"To je v pořádku," otočila ke mě hlavu a na rtech měla úsměv. "Budeš si je brát?" zeptala se a dotkla se látky u sukně. Potom je sundala s věšáku a podala mi je. Odešla jsem s nimi zpět do pokoje a položila je na postel.
"Chybí ti mami?" zeptala jsem se potichu. Máma se na mě překvapeně podívala a potom přikývla.
"Každou sekundu," zašeptala a podívala se na mou zeď, kde jsem měla různé fotky. Na pár byl i táta. "Nikdy jsem neměla možnost říct sbohem. Umřel tak náhle."
"Často si říkám, že bych ho nepoznala tak i tak. Umřel by dřív než bych vyrostla. Ale co když by se opravdu uzdravil. To by znamenalo, že by tu teď byl s námi..." Po tváři mi stekla slza a máma mě objala.
"Neplakej," zašeptala mi do ucha. "To by táta totiž nechtěl, víš? Nesnášel když jsem plakala já. U tebe by to bylo stejné."
"Mám tě ráda mami." Řekla jsem.
"Já tebe taky. Tebe i Benjamina." Políbila mě do vlasů a já se pousmála.
Táta měl rozhodně pravdu. Francie byla nádherná. A ta provincii také. Byl tu velký bílý dům s verandou. "Páni," uslyšela jsem za sebou Harmony. Aaron mě chytl za ruku a já se na něho usmála. Najednou se dveře domu otevřeli a na verandu vyšel muž.
"To nemí možné." zašeptala jsem.
"Co se stalo?" zeptal se Aaron a starostlivě se na mě podíval.
"To je-"
"Bellamy?" ozvala se máma dřív, než jsem to stačila doříct. Muž se zatvářil překvapeně a potom zakroutil hlavou.
"Omlouvám se, ale musela jsem se splést," usmál se. Věděla jsem, že se máma neplete. Byl to on. Ten úsměv, oči.. Byla jsem si stoprocentě jistá, že toto je můj táta. "Omlouvám se. Vy musíte být královna Theresa."
"Jen Tessa," odpověděla máma stále v šoku. Všimla jsem si, jak si toho muže prohlíží od hlavy až dolů. "A vy jste?" zeptala se zvědavě.
"Ben," představil se a když k nám došel natáhl k mámě ruku. "Majitel." Ještě víc se usmál a já se podívala přes rameno na tetu, která najednou byla úplně bledá.
"Mami jsi v pořádku?" zeptal se Jace a přidržel tetu, aby nespadla.
"Pojďte zavedu vás do pokojů," ozval se Ben. Nebo táta. Opravdu nevím. Máma přikývla a vydala se k domu. Nespouštěla z něho oči. Vešli jsme do domu, který byl ještě uchvatnější než zvenku. "Doufám, že se vám tu bude líbit."
"Máte rodinu?" zeptala se máma.
"Bohužel ne. Nikdy jsem se neoženil a nemám ani žádné děti," odpověděl a vedl nás dál po schodech. Podívala jsem se na Bennyho, který se tvářil zmateně. Nikdo z nás nevěděl, co se tady děje. Jestli to byl táta, proč si nás nepamatoval? Jakto že žije? "Tady," otevřel první dveře. "Můžeš jí uložit." Kývl na Jace, který jen rychle přikývl a položil tetu do postele.
"Co se tady děje?" zašeptal mi Benny do ucha a já jen pokrčila rameny. Chtěla jsem se rozběhnout a obejmout ho. Ale co když to byla jen shoda náhod. Co když je jenom tento muž podobný na tátu?
"Jsi pořád stejný," ozvala se z ničeho nic teta. Ben se na ní překvapeně podíval. "Omlouvám se."
"Asi jste si mě spletla," řekl zmateně Ben a podíval se po nás, jakoby hledal vysvětlení. Pohledem se zastavil u mámi a já doufala, že si vzpomněl. Ale potom se podíval zase na tetu. "Pokoje máte vedle sebe. Omluvte mě, ale musím jít ještě něco zařídit." Dřív než mu stihl někdo odpovědět opustil ložnici.
"Musím s ním mluvit." Zašeptala máma a vyběhla za ním.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
