Z kronik Cestovatelů časem: Johanka z Arku

V.

"Jmenuji se Cecílie Wrightová," začala žena, zatímco si sedala ke stolu s počítačem. Vedle monitoru jsem spozoroval hromady různých papírů.
"Není to úžasné?" otočila se na mě a já vůbec netušil, o čem to mluví.
"Promiňte, co má být úžasné?" zeptal jsem se. Obdařila mě nechápavým pohledem.
"Mé jméno přeci!" řekla s pozvednutým obočím. Stále mi ale nedocházelo, co má namysli.
"Mám stejné příjmení jako bratři Wrightové," její nadšení bylo zvláštní a pro mě nepochopitelné. Přece jen žijeme v době, kdy si člověk může vybrat jméno, jaké chce. Já bych mohl vyprávět.
Asi byl můj pohled až moc nechápavý nebo vyděšený, protože prohlásila: "Chápu tedy, že někoho, kdo se jmenuje Alexandr Magnus, mé jméno zrovna neohromí ale..."
"Na jménech přece nezáleží," zarazil jsem ji, "jediný důvod, proč používáme jména, je ten, že lidé lépe chápou věci, které dokáží pojmenovat."
"Omlouvám se," řekla trochu sklesle a otočila se zpět k monitoru, "ale jména mě vždy fascinovala."
Na tohle jsem už neměl co říct, takže jsem zůstal stát uprostřed místnosti a čekal jsem, co se bude dít.
Trvalo to asi minutu, než Cecílii došlo, že tam pořád stojím.
"Posaď se," ukázala na židli v pravém rohu Laboratoře, "jen něco vytisknu a půjdeme."
"Kam?" zeptal jsem se a Cecílie se pousmála. Popravdě mi teď připadala trochu strašidelná.
"Všechno se dozvíš v pravý čas," odpověděla. Povzdechl jsem si a rozhodl jsem se trochu si Laboratoř prohlédnout.
Nebyla to velká místnost, možná jen dvakrát větší než moje ubikace, ale naproti vchodovým dveřím stály další dveře. Došel jsem k závěru, že tam Laboratoř pokračuje.
Jinak jsem nic zajímavého nezaznamenal. Kromě stolu s počítačem, za kterým seděla Cecílie a zuřivě bouchala do klávesnice, tu stálo ještě pár knihoven. Byly plné knih, ale žádná neměla normální název, jen římské číslice. Nejvyšší číslo, které jsem našel, bylo DCCXLI. 741.
"Můžeme vyrazit!" zavelila Cecílie a než jsem se vzpamatoval, vyšla ze dveří.