Z kronik Cestovatelů časem: Johanka z Arku

VI.

Tahle ženská chodí strašně rychle, pomyslel jsem si, zatímco jsme kličkovali chodbami Ústavu. Cecíliiny dlouhé nohy zvládaly cestu jakoby nic, zatímco já jsem musel skoro běžet.
"Už mi řeknete," nádech, "kam to jdeme?" výdech. Mluvení skoro za běhu mě vážně vyčerpávalo.
"Uvidíš, až tam budeme," řekla Cecílie jakoby nic, "a přidej trochu, jdeme pozdě," dodala a zvedla tempo tak, že jsem vážně musel běžet. Cecílie si toho snad ani nevšimla a stále zrychlovala, až jsem si říkal, jestli je to vůbec normální.
Když už jsem skoro nemohl popadnout dech, konečně jsme zastavili. Rukama jsem se opřel o stehna a snažil jsem se do plic dostat trochu vzduchu. Když se mi přestala motat hlava, zvhlédl jsem, abych se podíval, kam jsme to vlastně došli.
Moje námaha byla asi zbytečná, protože kromě velkých ocelových dveří jsem neviděl nic jiného než další  chodbu Ústavu. Cecílie namačkala kód na klávesnici vedle dveří, které se následně otevřely.
V první chvíli jsem neviděl vůbec nic, protože mě oslnil náhlý nával světla. Když si mé oči přivykly, rozpoznal jsem hezkou, prostornou kancelář. Cecílie do mě postrčila, a tak jsem vešel dovnitř.
Když jsem se rozhlédl, pochopil jsem, proč mě oslnilo světlo. Celá kancelář byla totiž byla prosklená. Nebo alespoň protější strana, na kterou jsem koukal. Výhled měla do zahrady, stejně jako moje Ubikace, tohle ale bylo jiné. Okno bylo totiž tak velké, že přes něj byla vidět úplně celá zahrada a ještě kus Ústavu.
"Páni," vyšlo ze mě.
"Líbí se ti výhled?" ozval se za mnou neznámý mužský hlas. Otočil jsem se tak prudce, že se mi zamotala hlava.
"A-ano, je to moc pěkné," vykoktal jsem a vzápětí jsem si za to chtěl dát pěstí.
"Jmenuji se Julius Clark," muž ke mě natáhl ruku, "a jsem ředitelem Ústavu."
"Těší mě," zamumlal jsem a ruku mu stisknul. Tenhle chlápek se mi moc nezdál.
"Řeknete mi už," začal jsem, "proč jste mě sem přivedli?" Julius se hrdě usmál.
"Máme pro tebe úkol, Alexi."
"Jaký úkol?" zeptal jsem se nechápavě a střídavě se díval na něj a na Cecílii, která si sedla ke stolu uprostřed místnosti.
"Potřebujeme, abys cestoval časem," pronesl Julius, zatímco hleděl z okna. Začal jsem se smát a Julius na mě vrhl vražedný pohled.
"Co je tu k smíchu?" zeptal se.
"No, víte," začal jsem, "já ještě nezvládl ani první skok. Nevím, jestli jsem ta práva volba."
Juliova ústa se zkroutila do podobného úsměvu, jaký mi věnovala Cecílie v Laboratoři.
"Věř mi," otočil se zpět k oknu, "že jsi ta nejlepší volba."