Z kronik Cestovatelů časem: Johanka z Arku

II.

To, že mi není moc dobře, byla vlastně pravda. A to, že se mi volno hodí, také.
"Takže pozítří?" ujistil jsem se ještě jednou, těsně před odchodem. Schuster jen kývnul a já otevřel dveře ven.
Po chodbě Ústavu chodilo hodně lidí. Ztratil jsem pojem o čase a tak jsem se podíval na hodinky. Půl jedné. No jistě, čas oběda. Vykročil jsem směrem ke své ubikaci, když mi někdo zastoupil cestu.
Byla to Stacy, má nejlepší kamarádka. Havraní vlasy měla dnes sepnuté do vysoko posazeného ohonu, přesto sahaly až do půlky zad. Její vlasy mám moc rád, jsou takové... jiné.
Zamžikala na mě modrýma očima jako mrkací panenka. I když zbytkem těla panenku rozhodně nepřipomínala.
"Tak co, Alíku?" tak mi říka, když chce být extrémně milá.
Nějak jsem se nedokázal přemluvit k odpovědi a tak jsem tam jen stál a díval se do země. Stacy to naštěstí pochopila a bez váhání mě objala.
"Povede se to, neboj."
Tobě se to řekne, pomyslel jsem si. Stacy totiž cestovala hned na první pokus. Tím pádem má teď prázdniny, dokud to nezvládne i poslední, tedy já.
"Co když ne?" vyklouzlo mi z pusy a Stacy se na mě starostlivě podívala. Potom mě pustila a založila si ruce v bok.
"Co to říkáš, Alexi?" vypadala trochu rozzlobeně.
"Říkám," zaťal jsem ruce v pěst, "že se mi to možná nikdy nepovede. Možná se spletli a já nejsem cestovatel."
"Ale jsi, máš všechny další předpoklady. Jen si prostě dáváš na čas. Nic víc, nic míň." Usmála se na mě a já nemohl jinak, než jí úsměv opětovat.