Odpadlíci

Část 2

Zazvoní mi budík a já vstanu do školy jako každý všední den. Můj rozvrh je opravdu plně nabitý. Moje matka si myslí, že nemám co na práci a tak mi zařídila spoustu aktivit. Sednu si na postel. Obleču si nejdříve ponožky, potom spodní prádlo, tílko a roztrhané džíny. Je konec léta a tohle počasí prostě miluji. Ani horko ani zima. Prostě tak akorát. Jdu do koupelny, kde učešu svoje dlouhé hnědé vlasy. Nalíčím se, ale jen lehce. Připravím si věci do školy a a pádím se psem na procházku. Nikdo ještě není vzhůru, takže to opět zůstane na mě. Musím vstávat v 5:00, protože školu mám daleko. Ale je to prestižní škola, jak říká moje máma. Odepnu psa z vodítka a rychle běžím něco za kousnout. Za 10 minut mi jede autobus a já si nesmím dovolit přijít pozdě (ne, že by se to někdy stalo). Sedím v autobuse. Cesta do školy mi trvá hodinu a půl, a tak se kouknu co mám dnes ve svém rozvrhu, který mi píše máma každý večer.

5:00 - Vstávání

6:00 - 7:30 - Cesta do školy

7:50 - 14:30 - Škola

15:00 - 16:00 - Atletika

16:15 - 17:00 - Zpěv

17:10 - 18:40 - Cesta domů ( UČENÍ!!!)

18:50 - 19:30 - Domácí práce

19:30 - 20:00 - Večeře

20:00 - 21:00 - Cvičení na klavír

21:00 - 22:00 - Příprava do školy

22:00 - Večerka.

Achjo. Moje matka je schopna mi naplánovat snad každou minutu mého života. Už se hrozně těším až mi za 4 měsíce bude 18 a já nebudu muset podnikat všechny tyto aktivity, které z celého srdce nenávidím. Nemám čas na nic. Kamarádi existují pouze ve škole. Mimo školu je to nepřípustné přeci. Rozvrh zmuchlám a hodím ho do kabelky. Vytáhnu knížku. Čtu jen jednu knížku ( kromě povinné četby ovšem), pořád a pořád dokola. Ta kniha je dle mého názoru naprosto geniální. Jmenuje se Ten, kdo stojí v koutě a napsal ji Stephen Chbosky.

,,Přijímáme lásku, kterou si zasloužíme."

To je můj nejoblíbenější citát. Já si ovšem, dle mého názoru žádnou lásku nezasloužím. A proto ji také moc nepřijímám. Do knihy se začtu a skoro zapomenu vystoupit. Ve škole bývám vždy první. Když jsme byli v prváku, všichni byli ve škole raději půl hodiny předem, ale ve třeťáku jsou učitelé rádi, když přijde zbytek třídy se zvoněním. Teto rok se musím na školu opravdu hodně soustředit. Čeká mě ročníková práce a spousta hodin biflování. Sednu si do třídy a čekám. Kouknu se na mobil, na kterém vidím 7:45. Jsem tu stále sama. Takhle je to každý den. Za 5 minut se sem nahrne 25 lidí a začne hodina.

7:49- přichází prvních 6 lidí. Pozdravím je.

7:50- přichází 15 lidí.

7:51 - do třídy vchází učitel.

7:52- ozývá se klepání na dveře. Do třídy vchází 3 lidé. S nepříjemnými poznámkami profesora usedají na svá místa.

8:01 - další klepání. Dveře se otevřou a do třídy vejdou 2 lidé. Počkat. Dva lidé? Někdo je tu navíc. První do dveří vejde má spolužačka Sarah a za ni jde nějaký kluk. Neznám ho. Ale můj bože! Je dokonalý! Naprosto dokonalý! Má krátké hnědé vlasy, hnědé oči, pleť má opálenou, na sobě má šortky a černé tričko. Je prostě úžasný. Ovšem věc, které si nejde nevšimnout je cigaretový odér, který se za ním táhne.

,, Ale copak Sarah, ty jsi nás přišla také jednou navštívit?" zeptá se profesor.

,, No jo, ale nechtělo se mi." ušklíbne se a posadí se na své místo.

Ten kluk stále stojí u dveří a prohlíží si všechny tváře.

,, Žáci dovolte, abych vám představil vašeho nového spolužáka. Jmenuje se James Aldridge. Z jeho bývalé školy ho vyhodili, za chovaní. A tak zavítal k nám. Jak jsme poctěni touto návštěvou. Příště by jsi chlapče mohl přijít včas. Máš první zápis. A neboj se Sarah ty o něj taky nepřijdeš." prohlásí profesor s kamennou tváří. James stojí jak přikovaný a nic neříká.

,, Hodláš tady snad celý den stát nebo co? Sedni si vedle... hm... kam tě jen posadím"

V duchu se modlím, aby neřekl mé jméno. S tímhle výtržníkem nechci mít nic společného. Ještě načichnu cigárama. To by mi tak ještě chybělo. Hlavně neříkej to jméno prosím.

,, Sedni si vedle Mii." Jo. On to opravdu řekl. Bože! Já chci pryč.

James si sedl vedle mě, ale celý den neřekl ani slovo. Jen na mě zíral, když si myslel, že ho nevidím. Ale to byl na omylu.