Odpadlíci

Část 6

Máma mě budí v 7:00. Už jsem chtěla vyskočit z postele, když v tom jsem si uvědomila, co jsem včera slíbila. A proto začnu s hereckým výkonem.

,,Mio. No tak, už vylez z té postele!" křičí na mě máma.

,,Mami mě je hrozně špatně. Asi budu zvracet."

,,Přinesu ti prášek a ty vylez z postele a začni se oblékat. Jedeme přeci k babičce a dědovi."

,,Ne ty mi nerozumíš" řeknu nevrle. ,, Myslím, že bych měla zůstat doma a vy pojedete sami."

,,Nenechám tě tu samotnou. Nikam nepojedeme."

,,Ne to ne! Jen jeďte. Babička bude smutná. Hrozně se těší. Já to tady sama v pohodě zvládnu."

,,Moc se mi to tedy nelíbí. Budu ti volat každé dvě hodiny a pokud to nevezmeš jedeme ihned domů. Jasný?"

,,Jo jasný." řeknu rozmrzele a zachumlám se zpět do peřiny. Máma odejde z pokoje a zavře za sebou dveře. Stejně nevěřím tomu, že to takhle vyšlo. Myslela jsem, že ji nebudu moct přemluvit ať mě tu nechá samotnou. Poslední dobou je opravdu až příliš hodná. Je to divné.

,,Mio, přijď prosím dolů!" volá na mě táta. Vylezu s nechutí z postele a seběhnu schody.

,,Mio, necháváme tě doma samotnou a plně ti důvěřujeme. Doufám, že nás nezklameš. Ale přesto je tu pro tebe pár pravidel. Za 1. nehneš se z domu. Pouze za stavu nouze. Za 2. budeš stále na mobilu. Každé dvě hodiny ti budeme volat. Za 3. kdyby se ti přitížilo, tak hned zavolej a mi jedeme okamžitě zpět. Za 4. do domu nikoho nepouštěj. Za 5. přijedeme až kolem 23:00, tak ať už jsi tou dobou v posteli. Tak to je asi všechno. Je to jasný?"

,,Naprosto mami. Nemusíte se bát. Já to zvládnu."

,,Dobře. Tak my jdeme. Měj se dobře zlatíčko a kdyby něco tak okamžitě volej." řekne máma a políbí mě na čelo.

,,Ahoj mami."

,,Žádné kraviny Mio. Ahoj." zakončí to táta.

,,Ahoj." řeknu a zavřu za rodiči dveře. Nějakou takovouhle přednášku jsem čekala.
Vrátím se zpět do pokoje a zalezu do postele. Vezmu si notebook a kouknu se na Facebook. Už jsem tam dlouho nebyla. Přijde mi to jako ztráta času. No především mámě to tak přijde. Ale stejně jsem si ho založila, abych nebyla za tu divnou holku co nezná sociální sítě. Přihlásím se a vidím, že mám spoustu nepřečtených zpráv a jednu žádost o přátelství. Na zprávy se mi odpovídat nechce. Ale žádost otevřu. Je od Jamese. Jakmile kliknu na ikonku přijmout žádost o přátelství přijde mi od Jamese zpráva.
James: Ahoj :)
Otevřu chat a začnu psát.
Já: Ahoj.
James: Už jsem si myslel, že mi tu žádost nepřijmeš :(
Já: Moc na Facebooku nebývám. Dneska je to výjimečně.
James: Aha. A dnešek platí, že jo? :)
Já: Ano platí.
James: Dobře. Přesně ve 12:00 jsem u tebe :D. Zatím se měj. Ahoj :)
Já: Ahoj.
Když mu odepíšu, zavřu notebook a jdu ještě na chvíli spát. Vzbudím se v 10. Mám ještě skoro dvě hodiny, a tak se rozhodnu, že si udělám něco k jídlu. Najím se a jdu se vysprchovat. Rovnou si umyju i vlasy a namaluji se. Vůbec nevím co si mám obléknout. Prohledám celý šatník a nakonec zvolím černé kalhoty, černé tílko a lehký šedý svetr. Jsem nervózní a ani nevím proč. Vždyť přeci o nic nejde. Je 11:55. Sedím na posteli a klepu nohama.
12:00 - slyším první kamínek, který dopadá na mé okno. Zvednu se z postele a otevřu ho. Když mě James uvidí pustí všechny kamínky na zem.
,,Ahoj!" Volá na mě.
,,Ahoj. Dneska oknem nelezu, tak mi dej chviličku."
,,Dobře. Budu čekat přímo tady." Řekne a usměje se.
Zavřu okno do kapes nasoukám všechny potřebné věci jako je mobil a peněženka. Obouvám si černé tenisky a otevírám vchodové dveře. Zamknu za sebou a jdu směrem k Jamesovi, který sedí na trávníku před domem.
,, Páni tobě to, ale sluší." Řekne a přejede mě očima od hlavy až k patě.
,,Děkuju." Řeknu a nepatrně se usměju. James mi úsměv oplatí.

,,Tak co podniknem?" zeptám se.

,,No, myslel jsem, že by jsme se mohli jít třeba někam projít. Co ty na to?"

,,Jo klidně." 

Jdeme už docela dlouho. Chvíli mlčíme a chvíli si povídáme a takových obecných tématech. Strašně bych se ho chtěla zeptat na takový ten životní příběh, ale je mi to trapné. Ani nevím jak, ale ty slova ze mě prostě vyletí.

,,Řekni mi svůj životní příběh." řeknu mu a začnu se červenat. Neměla jsem to dělat.

,,Jak to myslíš?" zeptá se.

,,Zapomeň na to. Neměla jsem se ptát."

,,Ne,ne. Jen mi řekni jak to myslíš, rád ti všechno řeknu."

,,Dobře. Myslím jako úplně všechno. Tvoje dětství, jaké bylo? Co rodiče? Co tě donutilo dělat tyhle věci. Prostě celý tvůj dosavadní život."

,,Aha. Takže do mých 5 let jsem měl fajn život. Prostě dokonalá rodinka. Já, máma, táta a ségra. Všichni jsme byli šťastný a měli se rádi. Prostě klasická rodinná idylka. Pak se ale stala ta věc, která všechno změnila. Jeli jsme zrovna na výlet. Táta řídil, máma něco vykládala a já se pošťuchoval s Gabi na zadním sedadle. Táta se ohlédl a chtěl nás okřiknout, ať neděláme blbosti. V tu chvíli proti nám vyjelo auto. Máma zakřičela, ale táta už nestihl zareagovat. Mámě ani tátovi se nic vážného nestalo. Mě vlastně taky ne, akorát mám na boku jizvu. Zarazil se mi tam střep z okna. Ale Gabi byla na místě mrtvá. A od té doby jde vše od desíti k pěti. Chvíli po té nehodě od nás máma odešla. Nemohla se na nás ani kouknout. Pořád jen opakovala, že je to naše vina. Od té doby jsem ji neviděl. Táta se taky hrozně změnil. Nezvládal mě vychovávat sám. A tak jsem každý den poslouchal, že máma odešla kvůli mě, a že Gabi jsem taky vlastně zabil já. Vždycky, když jsem se mu snažil oponovat přiletěla mi facka a občas i hůř. Proto jsem se smířil s tím, že to moje vina vlastně je. Tak do 10 let, jsem byl ještě nějak v pohodě. Táta se docela zklidnil a byli to docela fajn časy. Ale pak si našel přítelkyni. A ta ho opět naočkovala proti mě. Takže to tu bylo znovu. Tou dobou jsem se velmi zhoršil i ve škole. Řekl jsem si, že tohle prostě nemá cenu. Že ze mě stejně nic nebude. A tak jsem se začal různě toulat a chodit domů pozdě. Tátovi bylo úplně jedno co dělám. Rozešel se s tou přítelkyní a vše bylo ještě horší než předtím. Už si ani nehledal důvod mě zbít, prostě to udělal.  Kolem 14 let jsem začal kouřit, časem i pít a pak i hulit. Vyhodili mě ze školy, protože u mě našli trávu. A tak si táta řekl, že půjdu na mnohem těžší školu, že by ze mě přeci jen nakonec mohlo něco být, ale to se opravdu plete."

,,To mě hrozně mrzí." řeknu sklesle.

,,To je v pohodě. Žijeme takový život, jaký si zasloužíme. Já už se tím smířil."

,,Je to hrozný."

,,A co tvůj životní příběh?" zeptá se James.

,,Můj? To by jsi se unudil k smrti."

,,Chci to slyšet. Alespoň zkráceně prosím."

,,Tak jo.  Už od mala jsem byla vedena k tomu, že vzdělání je to hlavní. A že v životě musím být prostě úspěšná, že to jinak nejde. Měla jsem domácí učitele a spousty volnočasových aktivit. Na první stupni mě spolužáci neměli rádi. Byla jsem pro ně ta bohatá šprtka. Na druhém stupni jsem si našla, už nějaké přátelé. A na střední škole mě už lidé berou jinak. Byla jsem královna ročníku, spousta kluků mě zvalo na ples, kamarádek jsem měla plno a učitelé mě hrozně milovali. Ale i přesto, že jsem byla "paní dokonalá" jsem nebyla šťastná a myslím, že nikdy nebudu. Můj život moc zajímavý není, ale jsem ráda, že jsem si nemusela prožít něco jako ty."

,,Nemáš nudný život."

,,Ale jo. Musím udělat to co řeknou rodiče. Nikam nemůžu a vše musí být přesně podle mého rozvrhu." Když dořeknu tuhle větu James se ke mě nakloní a políbí mě. Když se odtáhne vidí můj udivený výraz.

,,Promiň. To bylo nevhodné. Omlouvám se. Zapomeňme na to prosím." řekne.

V tom, ale udělám něco nečekaného. Nahnu se k němu a polibek mu vrátím. Tentokrát koukám já na jeho udivený výraz.