Cítím se, jako když mi má každou chvílí vyskočit srdce z hrudi. Nervózně přešlapuji ze strany na stranu. Očima hypnotizuji čas, který ukazuje kostka nad ledem.
„Zbývá třicet vteřin do konce, pojďme kluky společně povzbudit…“ řve hlasatel do mikrofonu a na jeho hlase jde jasně rozpoznat, že je stejně nervózní, jako všichni tady.
Hráči už se sjíždějí na vhazování. Pořád sleduji kostku, jako kdybych čekala, že se časomíra posune a my budeme mít víc času.
„…HO-ŠI BO-JO-VAT!“ Zařval z plných plic komentátor a celý kotel se rázem připojil.
Puk dopadl na led. Na kostce 29 sekund.
Mačkám nervózně dres s logem našich Wolves a řvu z plných plic s kotlem. Prohráváme o jediný gól. Musíme to vyrovnat.
Už jsme v útočném pásmu. Zbývá 15 sekund. Cítím, jak mi naskočila husí kůže. To se mi stává vždy. Před bránou je pořádná chumelenice, ale vidím, jak puk poskakuje na brankové čáře. Ztichla jsem. Diváci skandují, řvou a piští. Nesoustředím se na nic jiného.
Náhle se mi na chvíli zastaví srdce. Zvedám ruce a skáču radostí. Do očí se mi derou slzy.
Je to něco nepopsatelného. Jako když ti kluk svých snů řekne ano nebo když poprvé naživo uvidíš svou nejoblíbenější kapelu. Ne, vlastně ne, pro mě je to ještě něco víc.
Hala zhasne a začnou blikat jen zelená světla a při tom hraje oslavná píseň. Je to Chelsea Dagger od The Fratellis. Fanoušci jí zpívají také, ale ještě při tom točí svými šály. Já si jako obvykle plácnu s kamarádkou, se kterou na zápasy pravidelně chodím. Ještě jsme nevynechaly jediný. Jmenuje se Andy. Je o něco starší než já. Ale je do hokeje zažraná stejně, jako já. A to nás spojuje. A málem bych zapomněla, já jsem Sofia.
