With all the love | LS

2.2

Vzal jsem telefon a napsal jsem správu.

Me: Můžeme spolu mluvit častěji? Je mi jedno jak, prostě s tebou chci být v kontaktu.

Harryho hodný věznitel: Promiň, že jsem vás přerušil. Slyšel jsem kroky. Určitě budu Harrymu pučovat mobil častěji... Moc mě mrzí v jaké jste situaci. Snažím se přesvědčit kluky, aby si dali pohov... Niall.

Me: Moc děkuju. Vrátí se mi někdy?

Harryho hodný věznitel: Doufám... Možná ano, možná ne. Bojím se, že honakonec zabijí, ale budu dělat všechno proto, aby ne...

Harryho hodný věznitel: Chápu jaké to pro tebe musí být...

Me: Proč to dělají? Nejsme bohatí...

Harryho hodný věznitel: Nejde o peníze...

Me: Tak o co jde?

Harryho hodný věznitel: Je tu spíš ako mlátící panák... Nevím. Já nechápu, proč jim nestačí boxovací pytel... Mám jednoho z nich hodně rád, ale nelíbí se mi, co dělá.

Me: Rád, jako rád, nebo víc než rád.

Harryho hodný věznitel: Víc...

Me: A on to ví?

Harryho hodný věznitel: Ne...

Me: Musíte mu to říct...

Harryho hodný věznitel: Tykej mi prosím...

Me: Dobře.

Harryho hodný věznitel: Máš pravdu, řeknu mu to.

Me: A pomož Harrymu....

Napsal jsem a uložil jsem se ku spánku. Poprvé za tu dobu jsem měl naději... Ráno jsem se zvedl a šel jsem se nasnídat. Zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít. Moc dobře jsem věděl, že to bude tvoje maminka s dětmi...

"Ahoj, Lou. Tak jaký byl tvůj den volna?" zeptala se, když jsem za ní zavřel a děti se ke mně nadšeně rozběhly za začaly mě objímat a chtít chovat. Usmál jsem se...

"Napsal Harry." řekl jsem tiše posazujíc si oba ty rošťáky na klín.

"Vážně? Co říkal? Kde je? Proč tam je? Chtějí výkupné? Vrátí se?" začala se Anne ptát. Podal jsem jí fotku a ona zalapala po dechu... Byls opravdu hodně hubený. Otočil jsem jí fotku a ona začala číst.

"Co potom?" zeptala se zvědavě a odložila fotku.

"Poslal jsem mu můj deník, kam jsem si zapisoval, každý zážitek odedne kdy jsme spolu a na konci jsem psal i o dětech a o mém strachu, že mě zavrhne. Víceméně to byly moje vzpomínky a pocity." řekl jsem a ona na mě visela pohledem. "On odepsal, že ho moc mrzí, že není s dětmi a pak jsme volali... Jeden z jeho věznitelů se mu snaží pomoct a díky němu jsem s ním mohl mluvit." řekl jsem a ona se usmála.

"Doufám, že je v pořádku." řekla a já přikývl.

"Tata..." zamumlala Mia a natáhla ke mně ručičky. Vzal jsem si jí k sobě a pevně jsem jí obejmul. To se začal pozornosti doprošovat i Tim. Usmál jsem se a vzal jsem ho k Mie. Oba jsem si je tiskl k hrudi... "Doufám, že brzy poznáte tatínka... Už máme naději." zašeptal jsem a zadržoval jsem slzy.

"Tak Louisi, já půjdu. Buď silný... Mám přijít zítra?" zeptala se Anne a já přikývl.

"Tak kolem druhé prosím..." řekl jsem a ona odešla. "Budete spinkat s tatínkem, broučci?" zeptal jsem se a oni mlčeli. Usmál jsem se. "Ještě si můžeme chvilku hrát." řekl jsem a na to slyšeli. Slezli ze mě a každý si cupital pro svou oblíbenou hračku. Tim měl rád takové autíčko a Mia zas malou panenku. Posadil jsem panenku do autíčka a jezdil s nimi. Oba sledovali svou oblíbenou hračku. Nechal jsem je nechal hrát si společně... Najednou mi zazvonil mobil. "Buďte hodní, andílci." usmál jsem se a běžel jsem pro telefon. "Ano?" ohlásil se.