With all the love | LS

2.1.

Uplynul další dlouhý měsíc ode dne, co jsem dopsal svůj deník a zjistil jsem, že mi to chybí... Potřebuju si někam zapisovat své zážitky. Je to jako mít kamaráda...Tak jsem si dnes koupil nový deník... A když jsem se z nákupu vrátil domů, našel jsem před deřmi obálku. Dech se mi zatajil a srdce mi bušelo jako splašené. Popadl jsem ji a utíkal jsem dovnitř. Otevřel jsem obálku a vytáhl jsem fotku... Byls to ty. Byl si vychrtlý, popuze ve spodním prádle a tvé tělo nehezky zdobily modřiny a jizvy. Rozplakal jsem se a otočil jsem fotku. Bylo to tvé písmo!

Nejdražší Loui. Vím, že už si asi zapoměl, protože jsem pryč hrozně dlouho a možná máš už i někoho jiného, ale já chci abys věděl, že tě miluju a pokud mě někdy pustí najdu tě a vše ti řeknu... Dali mi možnost ti napsat a ty mi můžeš napsat taky... Jen nech dopis v téhle obálce před dveřmi... Miluju tě. TVŮJ Harry. Nezapomeň na mě.

S pláčem jsem vytrhl papír ze svého nového deníčku, ale nakonec mě něco napadlo. Běžel jsem pro starý deníček a vložil jsem ho do obálky. Na vedlejší papír jsem napsal:

Ode dne, co jsi zmizel vzpomínám na naše společné zážitky, tak si zavzpomínej taky. Hrozně moc mi chybíš. Doufám, že tě nechají psát mi častěji, alespoň nemusím mít strach, že tě zabili... Doufám, že tě poslední zápis neznechutí... Doufám, že všechno z posledního zápisuv deníku pochopíš a že mě kvůli tomu neopustíš. Jsi pro mě vším... Taky tě stále miluju a nikdy nepřestanu. Tvůj milující Louis. Nikdy nezapomenu.

Vložil jsem dopis do obálky k deníku a položil jsem to před dveře. Potom jsem šel spát. Ráno tam obálka nebyla. Byl jsem hodně nervózní z představy, že si teď čteš můj deník a že už víš, že jsi táta. Hrozně jsem se bál, že nechceš děti. Celý den jsem se válel u televize. Mia s Timem byli u tvých rodičů, takže jsem byl sám doma. Najednou se ozval zvonek. Vyšel jsem ven a viděl jsem odjíždět černé auto. Vzal jsem obálku a začal jsem číst dopis. Písmo bylo na mnoha místech pokapané slzami.

Loui, my máme děti? Já nemám slov... Mám radost, ale zároveň mě děsně mrzí, že jsem přišel o jejich narození, o jejich vyrůstání... Máme děti a oni ani neví, že existuju... Je mi to tak líto. Přál bych si, abych se o tebe mohl starat... Prosím neukončuj to. Nesmíš přeci umřít... Co já? Co děti? Miluju tě... Chci se vrátit domů... Všechny ty krásné vzpomínky... Chci k tobě. Chci tě mít znovu v náručí. Nikdy jsem neměl odcházet ten den z domu... Omlouvám se... Neměl jsem tě opouštět... Nevím, kdo jsou ti lidé, co mě vězní, ale jeden z nich je hodný. Pomáhá mi s těmi dopisy.... A dovolil mi půjčit si jeho mobil... Pokud ještě stojíš o to si se mnou alespoň promluvit, zavolej v devět na tohle číslo......

Rychle jsem se podíval na hodiny. Bylo skoro devět. Běžel jsem najít mobil a zadal jsem to číslo. Zhluboka jsem se nadechl a zmáčkl jsem volat.

"L-Loui?" ozval se roztřesený chraplavý hlas a já vzlykl.

"Ahoj, Harry." zašeptal jsem s pláčem.

"Pššt, kocourku, vše bude zas dobré. Musíš být silný." zašeptal jsi, ale já nemohl přestat plakat.

"Proč nás někdo nemá rád? Co jsme jim udělali, že nám kazí život?" zeptal jsem se a ty sis povzdechl a já slyšel, že už pláčeš taky.

"Já nevím, Loui... Nevím, proč se tohle děje." řekl jsi s pláčem a já mlčel. "Musíš se postarat o Timyho s Miou, dobře? Oni musí být šťastní a ty taky... Ani nevíš, jak hrozné to tu je a nevím, jestli mě pustí, ale nemyslím si to... M-možná, ž-že by b-byl-o lepší, kdyby sis někoho našel..." řekl jsi a málem ses nemohl nadechnout.

"Ne, Harry, ty to nechápeš... On změnil Louiho lidskou stránku. Nedokáže se posunout dál. Louis se snažil chvilku nemyslet na Harryho, ale nešlo to. Louiho kočičí já ho nutí věrně čekat, až se k nám vrátíš a všechno bude v pořádku... Loui je moc smutný Hazz... Pořád na tebe myslí a cítí se hrozně sám. Už se nechce vídat s nikým jiným, ani s bráškou... Jen s tvými rodiči a dětmi... Nezvládá to... Proč zrovna mi dva? Co hezkého se Louimu stalo v životě? Umřeli mu rodiče, žil pět let s kriminálníkem, který z něj udělal hybrida, toužícího po lásce a bezpečném místě a když to vše má někdo mu to znovu sebere... Je Louis špatný člověk, že se mi tohle děje?" zeptal jsem se s pláčem a tys chvilku mlčel...

"Nejsi. Jsi moje dokonalé koťátko. Poslouchej mě. Jdi do ložnice, vytáhni si můj svetr, který tak zbožňuješ, lehni si do postele a zavři oči. Budeme si chvilku povídat a třeba se na chvilku budeš cítit, jako byc byl s tebou." řekl jsi a já to s tichým souhlasem splnil. "Už hajáš?" zeptal ses mile a já slyšel zaskučení.

"Jo... Jsi zraněný?" zeptal jsem se rychle.

"Ne, Loui. Jsem s tebou u nás doma, ležím vedle tebe a povídáme si." řekl jsi a já zavřel oči.

"Dobře." špitl jsem a nasál jsem tvou vůni z toho svetru.

"Povídej mi něco o dětech."pobídl jsi mě a já se usmál. Dal jsem telefon na reprák a položil jsem ho na tvou polovinu postele. Ze všech sil, jsem si představoval, že jsi se mnou až mé tělo zalil pocit bezpečí a lásky a já uvěřil.

"Oba už krásně chodí. Jsou nádherní a mají se rádi. Sem tam něco řeknou a když spolu leží v postýlce, drží se za ručky a povídají si... Nevím, jestli mají svůj jazyk, ale vážně to vypadá, že rozumí tomu, co ten druhý říká... A ještě jsem ti neřekl, že jsou jako já." řekl jsem tiše.

"To je úžasné, lásko... A nezlobí tě moc?" zeptal ses a já se pousmál.

"Ne. Jsou to andílci... Občas když uklízím její hračky, začnou mi jen tak pomáhat. Neuvěřil bys, jak roztomilé je, když kolem pobíhají a hází hračky do krabice. A timovi už se vlní vlásky... Je ti hrozně podobný... Oba jsou pozorní a když vidí, že mi není dobře, objímají mě, nebo dělají hlouposti, aby mě rozveselili..." řekl jsem a otevřel jsem oči. Najednou bylo vše pryč. Byl jsem opět sám v naší ložnici. Bez tebe, bez lásky, bez pocitu bezpečí... Začal jsem hlasitě plakat. "Vrať se Hazz..." zavzlykal jsem a zabořil jsem hlavu do polštáře. Pak se ozvalo jen opakované pípání. Položils to... Už jsi se mnou nechtěl mluvit a já se víc zahrabal pod peřinu. Miluju tě, Harry. Promiň, že chci, abys byl u mě.

---

Tadáá... první kapitola druhé části :) Nechci to nazývat knihou, protože bude mít jen pět středně dlouhých kapitol... :D

Líbí? :D