With all the love | LS

2.6.

"Lou, prosím... Já nemyslel jsem to tak, vysvětlím ti to..." řekl jsi, ale já tě nechtěl poslouchat.

"Vypadni. Nepotřebuju vysvětlení. Chápu to. Poprvé jsem tě odmítl, protože jsem nebyl připravený, tak jsi šel hledat potěšení jinde... Zlomil jsi mi srdce Harolde... Slyšíš ty vzlyky? To nejsem já. To jsou NAŠE děti... Nebudu před nima říkat, jaks je nazval, ale nejradši bych ti to připoměl. Drž se od nás dál. Nechci abys u nich byl... nechci abys je znovu zklamal a mě taky ne. Mezi námi je konec." řekl jsem a ty ses rozvzlikal.

"Nech mě ti to vysvětlit." zašeptal jsi a já zavrtěl hlavou.

"Nechci poslouchat tvoje kecy o tom, jakmě miluješ... Už vím, že to není pravda. Jdi. Nastěhuj si k sobě nějakou tvojí děvku a budeš mít kolik sexu budeš chtít. Jen nech mě a mé děti na pokoji." řekl jsem a ty ses zhluboka nadechl a vydechl.

"Prosím Louisi. nechci se do toho dostat znovu. Pojďme to vyřešit normálně." řekl jsi.

"Máš dvacet vteřin a do vnitř tě nepustím." řekl jsem.

"Fajn." vydechl jsi.

"Sedmnáct."

"Mám rozdvojenou osobnost... Když jsem byl malý viděl jsem vraždu a od té doby se mi mění nálady... Prostě chvíli jsem ten Harry kterého znáš a pak mi cvakne a začnu být namyšlený, zlý a říkám věci, jen aby nejvích ublížili lidem. Bylo to skoro pryč, ale jak jsem neměl ty dva roky prášky, vrátilo se to... Nečekal jsem, že se to stane, jinak bych ti o tom řekl... Myslel jsem, že je to pryč." zašeptal jsi a já slyšel že pláčeš.

"Dám ti čas... Promysli si, co bude dál..." řekl jsi a odešel. Šli jsme s dětmi spát...Když jsem se probudil, vstal jsem a tiše jsem šel do obýváku.

"Péťo?" oslovil jsem bráchu, který zrovna něco dělal v kuchyni.

"Ahoj, bráško... Byl tu Harry. Prý ti mám dát tohle." řekl a podal mi fotoalbum. Obejmul jsem ho.

"Chceš je vidět?" zeptal jsem se a ukázal jsem směrem k ložnici. On přikývl a já ho vedll k mým malým andílkům.

"Děti, koukejte, kdo přišel. To je můj bráška. Váš strejda." řekl jsem a Tim si protřel oči a překvapeně zamrkal.

"Ahoj." řekl Petr a Tim se nechal obejmout. Byli roztomilí...Přidala se k nim Mia a já pak Petra poslal s nimi ven. Otevřel jsem to fotoalbum a byly tam popořadě seřazené stránky z toho deníku a fotky nás a na konci i dětí, nebo mě s dětmi... Vůbec jsem nechápal, kdys nás fotil. A na poslední stránce bylo něco ručně tvým písmem. Pustil jsem se do čtení.

Nejdražší Louisi. Odpusť mi vše, co jsem ti řekl. Ty jsi jediný s kým jsem kdy něco měl... Nikdy bych tě nepodvedl. Miluju tebe i naše děti... Nic z toho, co jsem řekl jsem nebyl já, al mé druhé já... je to komplikované. Většinou si nic nepamatuju. Šel jsem potom oklikou k rodičům a mamka mě nechala vyspat a dala mi mé prášky... prosím. Řeknu ti co dělat, kdyby se to ještě stalo, jen se ke mně vraťte. Odpusť mi... Nechám to na tebe, jen chci abys věděl, že nic co jsem řekl jsem nemyslel vážně...Miluju vás všechny, když jsem se o dětech dozvěěl, byl jsem šťastný... Moc mi chybíte... Nechtěl jsem... Vám tolik ublížit... Miluju vás... Zatím... Dej mi vědět, jak ses rozhodl.

Vzal jsem telefon a zavolal jsem ti.

"Lou? ahoj, dostal jsi to fotoalbum?" zepal ses...

"Jo... Vrátíme se, ale jen kvůli dětem. Budu spát na gauči... Už ti znovu nenaletím." řekl jsem pevným hlasem.

"Co? T-ty už mě nemiluješ?" zeptal ses s týchými vzlyky.