Za branami tábora

Příjezd

A teď jsem tady.

„Heil Hitler!"

Otočil jsem se za hlasem, a se stejně neutrálním výrazem a zdviženou pravicí pozdrav napodobil. „Heil Hitler. Herr Schiffer?"

„Ano, vy musíte být August Herz. Zdravím vás!" Teprve teď se doširoka usmál, „Na ten zápach si časem zvyknete, navíc jste zrovna přijel v tom nejhorším čase – každopádně následujte mě. Nemůžeme ztrácet čas. Ukážu vám vaše ubytování, abyste se zabydlel. Zítra máte první službu."

Kráčel jsem za ním po přímo dokonalém chodníku. Všechny kachličky od sebe byly stejně vzdáleny, všechny v jedné rovině, žádná se neodvážila odchýlit se. Mířili jsme k velkým cihlovým domům, v některých oknech jsem dokonce viděl truhlíky s květinami. Vlastně to vůbec nevypadalo špatně, „Až po vás," řekl najednou, když jsme se ocitli před dveřmi jednoho z domů, „váš byt má číslo 102. Jak jsem řekl, zabydlete se a potom běžte támhle," ukázal k vyvýšené budce, ve které jsem zpozoroval dva vojáky, „tam si vyzvednete váš rozvrh na tento týden. V bytě je i kuchyň, takže si můžete vařit sám, stačí si napsat, co chcete, a pokud vás to maminka nenaučila, za rohem," naznačil prstem, „je jídelna. V pokoji už máte uniformu. Tak snad se brzy uvidíme."

Jen jsem přikývl a vstoupil dovnitř. Ocitl jsem se v šedé chodbě, došel až ke dveřím s číslem 102 a otevřel je. Příjemné překvapení, pomyslel jsem si hned, jen co jsem vstoupil. Byt byl světlý, čistý, malá kuchyň s jídelnou, pokoj, který by se dal přirovnat k obýváku, ložnice a koupelna. Všechno, co jsem si mohl přát. Na vybalování jsem přesto neměl náladu, proto jsem se rozhodl, vyzvednout si rozvrh už teď a potom zajít do kuchyně. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem dnes krom kávy nic nejedl ani nepil.

Když jsem vyšel před dům, tentokrát již v příslušné uniformě, několik procházejících se pousmálo, kývlo a pozdravilo zdviženou pravicí. Čekal jsem, že tu bude více hluku – ale byl tu podivný klid. Odhodlaně jsem se rozešel k místu, které mi bylo sděleno – nacházelo se jen pár metrů od plotu, který nás nejspíše dělil od vězeňské sekce. A pak jsem si všiml, jak mě ty dva páry očí s pobavením pozorují. Zvedl jsem pravici, a hned na to jsem vylezl za nimi – teprve pak jsem všechno uviděl. Byl jsem si jistý, že jsem na několik vteřin zíral s otevřenou pusou. Ty obrovské přízemní budovy, ta obrovská plocha mezi nimi. Kolik tam sakra muselo být lidí?

„Zdravíme tě, August, že?"

„August Herz." Představil jsem se, když jsem konečně odtrhl pohled budov, kolem kterých se procházeli vojáci ve stejných uniformách.

„Já jsem Carl, tohle je Joseph. A tady je tvůj rozvrh. Zítra ráno, přesně v sedm třicet se budeš hlásit támhle v té budově, ano?" řekl ten mohutnější s opravdu širokými rameny – Carl – a ukázal na budovu těsně u plotu, „a odtud si tě asi přebere Herr Franz Ostermann. A podle rozvrhu," poklepal na papír, „bys měl dohlížet na stavbu budovy."

„To je v pohodě," dodal Joseph. „Jen tak postávat, kontrolovat, občas si vybít vztek, aby si nemysleli, že si můžou něco dovolit –, lepší práci už máme snad jen my, sedíme a hlídáme, jestli někdo nezdrhá, a pak vedení, které se tu jen tak prochází a přijímá návštěvy."

„Jste tu dlouho?" Zeptal jsem se, zatímco očima jsem stále těkal po place.

„Jsme tu oba asi rok. Není to špatný. Občas je ten smrad nesnesitelný, pak když přijede vlak, je tu víc práce, ale většinou to tak špatný není. Navíc – už ti Schiffer řekl, aby sis nějakou vybral?" Zeptal se Joseph a úlisně se usmál.