Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo.
Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomohl Německu z krize, dal lidem práci, dal lidem naději. A za naději je každý ochoten bojovat. Židé okrádají Německo, ničí čistotu a krásu ári...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Služba dnes probíhala lépe, než jsem čekal – když tedy pominu ty stále se opakující, nechutné a úlisné kecy Franze. Počasí se přehouplo do podzimu, takže nesnesitelná horka vystřídal příjemně chladný vítr. Bylo mi však jasné, že ten nebude trvat dlouho. Byla to jen otázka dní, kdy se v noci ochladí, dny budou kratší, přijdou první mrazíky a já se bál, že uvidím víc mrtvých těl než za celé léto dohromady.
Vzpomněl jsem si, jak jsem vedl vězně do jejich domu. Nikdo se nesnažil vybočit z cesty, všichni poslušně kráčeli jeden za druhým, než došli do své ubikace a já se vydal na večeři. Ještě, než jsem však stihl udělat třeba jen krok, zarazilo mě tělo ležící vedle vchodu. Na malý moment jsem zavřel oči, ale když jsem je otevřel, stále tam bylo. Tělo potažené kůží, propadlé tváře, holá hlava, kůže obepínající každé žebro. Netušil jsem, jestli to byl muž nebo žena. Nešlo to rozeznat. A já to nechtěl vědět. Tohle byl jeden z okamžiků – nebyl však jediný – kdy jsem po ujití několika dalších kroků, kterými jsem se od těla chtěl dostat dál, zastavil a vyzvracel veškeré jídlo dne. Časem jsem si uvědomil, že smrad spálených těl se přežít dá, ale pohled na těla, která prostě zemřela během dne – na vyčerpání, na hlad, na nemoc – to bylo něco, na co si zvyknout nešlo ani náhodou.
A dnes se to opakovalo. Zrovna v den, kdy jsem si po skončení směny úlevně vydechl, jelikož nikdo neomdlel a tresty proběhly jen dva – oba jsem vykonával já – takže se vcelku nic nestalo. Ale pak, jen pár metrů od hlavní brány ležela dvě těla. Vyhublá, neuvěřitelně páchla a k tomu všemu byla posetá mouchami. Přitiskl jsem si dlaň k nosu i přes ústa, přidal do kroku a snažil se nevnímat zvedající se žaludek – přesto jsem boj s mým tělem nevyhrál a hned na to jsem byl na všech čtyřech a dávil se. Nikdo si mě nevšímal – nikdo z procházejících vojáků. Nikdo se nestaral, protože to bylo celkem běžné, že někdo, převážně z mladší generace, zkrátka nedokázal udržet obsah žaludku při pohledu na vše, co se v táboře dělo.
Když jsem si byl jistý, že už jsem vyzvracel všechno, co šlo, pomalu, vrávoravě jsem se postavil a vydal se do svého bytu. Potřeboval jsem sprchu – smýt ze sebe ten zápach, tu špínu, ten pocit.
K večeři jsem si vzal jen studené zbytky od oběda – hlad jsem příliš neměl, ale chtěl jsem si aspoň něčím zasytit žaludek, jelikož jsem měl v plánu opít se. Asi jako pokaždé, když jsem zažil něco podobného, protože bez vyřazeného mozku bych zkrátka neusnul.
Blížil jsem se k hospodě, nálevně, jakkoliv se tomu říkalo a posadil jsem se k nejkrajnějšímu stolu – snaha byla, zůstat celý večer sám – to se však příliš nepodařilo, když hned čtyři vteřiny po mém dosednutí mi před obličej Joseph postavil pivo a hvízdl na vojáky, které jsem z dálky nepoznával. Bylo mi ale jasné, že je mezi nimi i Carl, a když přišli blíž – bohužel - byl tam i odporný Ostermann.
„Sem slyšel, že ses dneska solidně zeblul," smál se Joseph se svou rukou kolem mých ramen, „vojáček si nám ještě nejspíš nezvykl."
Neobtěžoval jsem se odpovídat – občas jsem měl pocit, že všichni kolem mě tu mají IQ houpacího koně. Zbytečné snažit se s nimi o něco přít. Naprosto zbytečný.
