Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo.
Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomohl Německu z krize, dal lidem práci, dal lidem naději. A za naději je každý ochoten bojovat. Židé okrádají Německo, ničí čistotu a krásu ári...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Odtáhl jsem se – tušíc, že ještě úplně neodešli – stále držíc tu židovskou holku za ruku, jsem otevřel dveře, kopl dovnitř sako i s košilí, co se válelo na zemi a znovu se k ní tisknouc, ji zatáhl dovnitř. Prudce a naléhavě. A nakonec bouchly vchodové dveře, které jsem hned na to zamknul. Pak ji pustil. O dva kroky jsem ustoupil, stále mi to přišlo málo, ustoupil jsem o tři a pak se na ni konečně podíval. Stála tam, kde jsem ji nechal – opřená o dveře. Klepala se – nejspíš se mě bála a já se jí nedivil. Ty facky, veškerá ta fyzická bolest musela být mnohem snesitelnější, než tohle. Zrada. Zneužití. Využití. Mohl jsem to nazvat jakkoliv. A já najednou opět ucítil to nepříjemné zhoupnutí žaludku. Už to nebyli jen oni – byl jsem to i já. Už jsem jimi nemohl pohrdat. I já teď patřil mezi ty, kteří se bez jakéhokoliv svolení natiskli na tělo ženy a vzali si ji. Ustoupil jsem o další krok a o další, dokud jsem nenarazil do rámu dveří. Stále tam stála – bez jediného pohybu.
„Marie," zašeptal jsem, „já - omlouvám se. Vážně jsem to udělat nechtěl." Sklopil jsem pohled k zemi a dodal, „Ale nemohl jsem je nechat, aby tě zabili. To bych přece nemohl udělat."
Tentokrát se na mě dívala, ublíženě, ale i odhodlaně zároveň. „Proč ne. Proč jste je nenechal, aby mě zabili. Chcete moje tělo? Tak si ho vezměte. Je vaše. Jsem přece jen zpropadená židovka."
Stál jsem jako opařený – neschopen jediného slova.
Pak si najednou přetáhla svetr přes hlavu a hodila ho na zem. A stejně jako předtím já, i ona si teď začala rozvazovat svou zašedlou košili. „Marie," oslovil jsem ji pozorujíc, jak vztekle rvala šňůrky, aby je mohla rozvázat. Tak vztekle, až se jí po tvářích znovu rozutekly slzy. A já se konečně odhodlal k pohybu. Došel jsem až k ní a vzal ji za zápěstí, odtahujíc její ruce od šněrování. „nedělej to. Nikdy jsem to po tobě nechtěl." Několikrát svými dlaněmi škubla, pokoušejíc se vytrhnout – ale já mohl být sebeopilejší – takovou sílu, aby se jí to povedlo, stejně neměla. Teprve, když se uklidnila, pustil jsem její ruce z železného sevřené a začal jí rozvázané šňůrky znovu svazovat dohromady. Nakonec jsem se sehnul pro její svetr a přetáhl jí ho přes hlavu, krok ustupujíc, aby do něj mohla prostrčit i své ruce.
„Je ti ale určitě jasný, že dnes už tě zpátky poslat nemůžu." Nepodívala se na mě. „Zůstaneš tady. Lehni si do postele, já –" odmlčel jsem se, „já se vyspím v obýváku."
„Pane, ne, to nejde, nemůžete -,"
Zajel jsem si prsty do vlasů a stisknul čelist – „Marie," sykl jsem, „můžu si dělat, co chci. Sama jsi to dneska – zažila. Nebo už si kurva nevzpomínáš?" Ruce, které jsem teď už měl zase svěšené podél těla, jsem sevřel v pěst. Domnívajíc, že si snad nějak pomůžu – jak naivní. „Běž do ložnice, já se vyspím na gauči."
