Chladná noc ho donutila vstát z několik hodin prosezeného místa v koutě místnosti. Podlaha odpověděla na těžké a pomalé kroky skřípáním, které rozechvívalo dveře, zamčené na jeden jediný západ. Starý dům na sebe nedával upozornit. Vypadal vždy stejně. V létě horký a zářící, v ostatních období chladný a temný. Kapky deště na střešní okno bubnovaly v nepravidelném rytmu, mezitím, co druhým oknem prolétávaly na postel, která již zvládla několik ran. Okno se zavřelo a klika byla otočena. Ve stejnou chvíli se teplota zdvihla snad o dva stupně. Otevřel dveře a rozhodl se sejít točité schody o dvanácti stupíncích. Oči zatěkaly po dolní místnosti a zhodnotily situaci husí kůže na rukou. Vyšel ven a uchopil pár polen a třísek. Stihl se ještě zadívat na své ruce, které nijak kosti neukazovaly. Sjel své tělo a se znechucením ze sebe sama se narovnal a zaklel. Loktem odstrčil dveře, vešel a nohou je z druhé strany zabouchl. Poklekl před dvířky kamen a kličkou zalomcoval, aby se otevřela. Po hodině usilovného plýtvání sirkami a nadávání na okolí se plamínek uchytil. Podlaha byla od popele znovu černá. Moc ho to nezaujalo. Chytl koště a zametl pouze nepořádek k rohu, kde se pomalu hromadil. Vzal do rukou první jídlo, které mu přišlo pod nos a odkráčel znovu do svého pokoje. Popadl telefon a začal projíždět profily lidí, které znal. Takhle tráví každý den. Vždy si najde jinou výmluvu, proč nešel ven. Vždy prohlašuje, že to on kamarády nechce. Vždyť on je přeci sociální a lidi má rád. Ve skutečnosti jen sám sobě zapírá, že jeho komunikační schopnosti jsou nulové a velikost jeho sebedůvěry prorazila dno možností. Sám dobře ví, že přátele nemá díky své neschopnosti být oblíbený. Nikdy neměl nikoho.
