Trhl hrudníkem a zhluboka se vyděšeně nadechl. Okamžitě sáhl po telefonu. Třeba mu už někdo napsal. Třeba mu odepsal.. Věděl, že je tohle nekončící proces, který vždy skončí stejně. Věděl, že LED kontrolka nejeví známky žádného světélka jen tak. Nikdo mu neodepíše. Přestože si tohle opakoval v hlavě, tajně doufal v opak. Jeho zrychlený dech se přesto znovu zklidnil pocitem neskutečného zklamání. Kopl nohou do prázdna a telefon odhodil na vedlejší postel. Všude ticho. Tři hodiny ráno. Vysoukal se z prohřáté přikrývky a došel si do koupelny. Pachuť v jeho ústech byla již druhá věc, která ho tenhle den stačila rozladit. Zašklebil se na svůj odraz v zrcadle. Popřál sám sobě dobrou noc a donutil se usmát. Zase a znovu. Jeho úsměv se mu nelíbil. Nic na něm samotném se mu nelíbilo. Před pár lety přemítal o sebevraždě, ale na to se měl nakonec až moc rád. Dopotácel se po tmě zpět do pelechu a během několika minut usnul. To samé se odehrávalo o několik hodin později. Jen už nešel zpět do postele. Ráno přežil zadumaným studováním knih. Ležel na posteli se sluchátky, když jeho schody zavrzaly. Bleskově se posadil a strhl sluchátka. S naježenými vlasy sledoval, kdo se objeví..
